— Karolíno, máte pět minut na sbalení osobních věcí. Nový majitel nemá rád čekání.
Ochranka přešlapovala z nohy na nohu a vyhýbala se jejímu pohledu. Karolína pomalu přejela rukou po dřevěné desce stolu — po posledním, co jí zbylo z předchozího života. Masivní dubový stůl si vybrala sama, když otevírala svou první kavárnu. Tehdy, před pěti lety, jí Pavel ještě fandil a podporoval její plány.
— Potřebuji alespoň půl hodiny, — její hlas zněl klidně, i když uvnitř se vše třáslo.
— Promiňte, ale…
— Chápu. Hned všechno uklidím.
Otevřela spodní zásuvku stolu. Fotka v jednoduchém rámečku — jejich svatba s Pavlem. Teď se jí zdálo, že jeho úsměv tam byl falešný už od začátku. Karolína rázně vhodila fotografii do kartonové krabice.
Patnáct let manželství skončilo během patnácti minut. Přesně tolik potřeboval Pavel, aby jí oznámil rozvod a své rozhodnutí vzít si pětadvacetiletou Terezu z marketingového oddělení. „Musíš to chápat, potřebuju mladou energii, nové nápady,“ — jeho slova jí stále zněla v uších.
Karolína pečlivě naskládala do krabice pár složek s dokumenty, diář a svůj oblíbený hrnek. Zbytek musela nechat — teď už to patřilo novému majiteli. Tomu, na kterého Pavel potají převedl kontrolní balík akcií jejich rodinného podniku.
— Karolíno, zlatíčko! — ve dveřích se objevila Dagmar z vedlejšího butiku. — Právě jsem se to dozvěděla! To je strašné!
Dagmar jako vždy chrlila falešný soucit. Karolína si dobře pamatovala, jak se na firemních večírcích podbízivě usmívala na Pavla a pak po koutech šeptala, že „u nich doma to moc neklape“.
— Děkuju, Dagmar. Zvládnu to.
— No jasně, víš že jsi silná. A víš co… napadlo mě — co kdybys zkusila opravdu dobrého právníka? Znám jednoho, je to poklad! Miroslav, on…
— Dagmar, čas vypršel, — přerušil ji člen ochranky.
Karolína popadla krabici a zamířila ke dveřím. Naposledy se rozhlédla po útulné kanceláři, kde strávila tolik hodin rozvíjením jejich společného snu s Pavlem. Teď už to sen společný nebyl.
Venku drobně mrholilo. Karolína položila krabici na zadní sedadlo svého auta — jediného, co jí Pavel při „velkorysém“ rozvodu nechal. Sedla za volant a poprvé za celý den si dovolila plakat.
Telefon zavibroval — zpráva od Pavla: „Doufám, že sis všechno odnesla. V pondělí začíná rekonstrukce kavárny. Tereza říkala, že interiér je hrozně zastaralý.“
Karolína sevřela volant tak, až jí zbělaly klouby. Pět let vkládala do toho podniku svou duši. Každý detail interiéru, každý řádek jídelního lístku — to všechno měla promyšlené do posledního puntíku. A teď nějaká nána bude všechno předělávat?
Ne. To nedopustí.
Utřela slzy a rozhodně vytočila číslo.