– Mami, co jsi to udělala?! – Kateřinin hlas se třásl a jen s námahou zadržovala touhu zvýšit hlas. – Kde je můj péřový kabát? Ten, co jsem si koupila minulý rok? A kufr se zimními věcmi?!
Ludmila, aniž by se odtrhla od svých oblíbených ranních novin, pohlédla přes brýle na dceru.
– Uklidni se, Kateřino. Všechno to bylo pro dobro věci. Ten tvůj… „skvost“ jsem dala Janě. Potřebuje ho víc. Každé ráno dojíždí do práce v tomhle mrazu, zatímco ty si akorát plníš skříň starým harampádím.
– Starým harampádím?! – Kateřině se v hrudi všechno sevřelo. – Mami, to byl nový péřový kabát! Koupila jsem si ho schválně na zimní víkendy na chalupě. Vůbec chápeš, že ho potřebuju?!
Martin, který stál vedle a držel v ruce šálek kávy, se zamračil a mezi zuby procedil:
– Ludmilo, tohle už vážně přesahuje všechno. Aspoň ses zeptala? Nebo je teď normální rozhodovat o cizích věcech bez svolení?
– Ale prosím tě, Martine, – mávla rukou, jako by odháněla dotěrnou mouchu, – mluvíš, jako bych něco ukradla. Ten kabát byl směšný: obrovský jak na medvěda, plnil celou skříň. Janě moc sluší, sama říkala, že teď bude moct častěji chodit ven s kamarádkami. A kufr – no co, věci se jí nebo Dominikovi budou hodit. Polovina toho tu jen leží a práší se na to!
Kateřina to nevydržela a klesla na židli, schovala si obličej do dlaní. Slzy se jí samy draly z očí, v krku ji tížil balvan hořkosti a křivdy. Martin opatrně položil šálek na stůl, přistoupil k manželce a položil jí ruku na rameno.
– Ludmilo, chápu správně, že to nebyla poslední „organizace pořádku“, kterou jste tady provedla? – Jeho hlas zněl sice klidně, ale napětí bylo cítit z každého tónu.
– Martine, nedramatizuj. – Složila noviny, opatrně složila brýle a pohlédla na ně oba. – Jen se vám snažím pomoci. Doma je binec, rohy zaskládané věcmi a vy nevíte, co s tím. Tak jsem se toho ujala. Měli byste mi spíš poděkovat.
Kateřina náhle vyskočila.
– Poděkovat?! Poděkovat za to, že ničíš moje věci bez dovolení? Vůbec si uvědomuješ, co to pro mě znamená? Ten kabát jsem koupila, protože jsem ho potřebovala! Byly to MOJE zimní věci! A tys je prostě rozdala, aniž by ses zeptala! Rozhodla sis sama, co si necháme a co vyhodíme! – Kateřinin hlas se třásl a přecházel až v křik.
Ludmila vstala. Její pohled zchladl.
– Kateřino, nepřekračuj hranice. Jsem tvoje matka. Všechno, co dělám, je pro vaše dobro. A mám pravdu. Nauč se vážit si pořádku. A už přestaň skuhrat. Můžeš být ráda, že máš teď víc místa ve skříni!
Martin už to nemohl poslouchat. Postavil se mezi manželku a tchyni a celou svou postavou dával najevo, že Kateřinu chrání před stupňujícím se napětím.
– Ludmilo, tohle už skutečně překročilo všechny meze. Nemáte právo chodit do našeho domu a nakládat s cizími věcmi. To je náš prostor a my rozhodujeme o tom, co tu bude a jak. Už to nedělejte. A prosím, přestaňte se za to omlouvat tím, že „pomáháte“. Tohle není pomoc, to je vlezlost.
Ludmila se jen ušklíbla, vzala si kabelku a zamířila ke dveřím.
– Ó Martine, jsi tak tvrdohlavý. Pořád jen v těch svých ajťáckých věcech, jak nějakej robot. Kateřino, jsi s ním vůbec šťastná? On přece vůbec nerozumí rodině. Ale co, už musím jít. Janě chci ty věci trochu upravit. Mějte se! – Prudce za sebou zavřela dveře a v bytě zůstalo tíživé ticho.
Kateřina se znovu sesunula na židli. Martin si sedl vedle ní a objal ji kolem ramen.
– Kateřino, takhle už to dál nejde. Musíme nastavit hranice. A pořádné.
Podívala se na něj uplakanýma očima.
– Máš pravdu. Ale jak? Ona nikdy neposlouchá. Pořád mě bere jako malou holčičku, co ničemu nerozumí.
Martin si povzdechl a chvíli přemýšlel. Pak tiše řekl:
– Pojďme na víkend na chalupu. Prostě si od ní odpočineme.