Kateřina přikývla a cítila se naprosto vyčerpaná.
– Dobře. Jen… doufám, že už neudělá nic dalšího.
Manžel ji objal pevněji, ale v jeho pohledu se mihlo stíněné znepokojení.
***
Ludmila se vždy považovala za zosobnění praktičnosti. Už od mládí ji fascinovala myšlenka pořádku, ve kterém žádná věc neleží bez užitku. Často opakovala: „Co se nepoužívá, je zbytečné.“ Bylo pro ni naprosto přirozené, že i její dcera Kateřina by se měla tímto principem řídit. Jenže Kateřina odjakživa nesnášela matčinou vtíravou „péči“. Její svět byl její pevností – a pokusy matky „udělat pořádek“ považovala za invazi.
– Já to prostě nechápu, Martine, – řekla Kateřina a pohlédla na manžela, zatímco balili věci na chatu. – Proč je pro ni tak těžké se prostě zeptat? Klidně bych ten péřový kabát dala Janě… ale dobrovolně. Ne tak, jako kdybych pro ni neexistovala.
Martin, který si zrovna skládal do tašky tablet a nabíječku, pomalu přikývl:
– Katko, tvoje máma je člověk, který má vždycky pravdu. I když ji nemá. Věděla jsi to už na škole, když ti vyhodila deník s kresbami, protože „zabíral moc místa“.
Kateřina se trpce pousmála, když si vzpomněla, jak tehdy celou noc brečela.
– Víš, co mě na tom nejvíc bolí? Že jí pořád musím dokazovat, že už jsem dospělá. Že mám právo na své věci, na svůj systém. Ale ona to nikdy nepřijme.
– Zato my jsme to přijali. A víš co? Udělejme si z těchto dnů opravdový odpočinek. Prostě vypneme mobily a vypneme se.
Martin objal Kateřinu a ona v něm našla kýžený klid.
– Dobře, – vydechla. – Doufám, že doma všechno zůstane tak, jak má.
Ludmila zatím balila do tašek pár starých časopisů, které našla u Kateřiny v kumbálu. Nedokázala se zbavit pocitu, že její dcera prostě nechápe, jak moc jí tím pomáhá.
***
O víkendu mělo být všechno jiné: žádný shon, žádná matka. Kateřina a Martin konečně odjeli na chatu, kde se mohli prostě uvolnit a odpočívat. Teplé světlo krbu a lehká vůně jehličí vytvářely útulnou atmosféru, ale v Kateřině i přesto narůstalo napětí.
– Martine, co když jsem na něco zapomněla? – zvedla náhle hlavu od knihy, která jí ležela na klíně. – Myslím, že jsem nezhasla žehličku.
Manžel si odfrkl a odložil telefon.
– Katko, jsme už sto kilometrů od domu. Všechno bude v pohodě. Ale jestli chceš, můžeme poprosit tvoji mámu, ať to zkontroluje. Té to určitě nebude vadit.
Kateřina protočila oči, ale nakonec vzala telefon.
– Mami, ahoj. Prosím tě, mohla bys zkontrolovat, jestli jsem nenechala zapnutou žehličku?
Ludmila to přijala jako důkaz důvěry.
– Samozřejmě, Kateřinko, neboj se. Všechno prověřím a rovnou tam taky trochu uklidím. Vždyť víš, nedokážu se dívat na ten chaos.
Kateřinu polilo horko.
– Mami… jen na nic nesahej. Prostě jen zkontroluj žehličku. Platí?
– Dobře, dobře, – odpověděla rychle Ludmila, ale v jejím hlase zněla falešná vstřícnost.
Za hodinu už volala své sestře Monice:
– Moni, vezmi Janu a stavte se ke mně. Katka mě požádala, ať zkontroluju její byt, ale rovnou přerovnám pár skříní. Vždyť víš, u ní je pořád bordel.
– Mám s sebou malého, nevadí to?
– Jasně že ne, najde si něco, čím se zabaví – stejně jen sedíte doma a nudíte se.
***
V bytě propukl chaos. Malý Dominik, Moničin vnuk, si zaujatě stavěl z plastových kelímků „věž“ přímo na Martinově pracovním stole, a pak „omylem“ převrhl kelímek s vodou do jeho klávesnice. Jana si před zrcadlem radostně zkoušela nalezenou sportovní soupravu a rovnou si do tašky přihodila několik svetříků.
– To jí očividně nechybí, – pronesla směrem k Ludmile, která ji však nedbale poslouchala a zatím úporně drhla poličku v Kateřinině skříni.