– Jano, nezdržuj se! Máme tu ještě spoustu věcí k roztřídění, – houkla Ludmila přes rameno.
Na konci dne připomínal byt Kateřiny bojiště. Martinova technika byla pokrytá skvrnami od vody, skříně poloprázdné a některé věci zmizely navždy.
– Hotovo! Teď je tu pořádek, – řekla hrdě Ludmila, když odcházela z bytu.
Byla přesvědčená, že své dceři prokázala obrovskou laskavost.
***
Nedělní večer. Kateřina a Martin se vraceli domů s lehkostí na duši. Vyměňovali si vtipy, zpívali si oblíbenou písničku a rozebírali, jak klidně ten víkend proběhl. Ale klid zmizel hned, jakmile překročili práh bytu.
– Co to… – Martin ztuhl v místě. Kateřina pomalu vešla za ním.
V jejich útulném bytě panoval chaos. Na Martinově stole stály pečlivě srovnané plastové kelímky, vedle ležela klávesnice, na které zůstaly mokré skvrny. Klávesnice zjevně nefungovala. Skříně v obýváku byly napůl prázdné, s úhledně naskládanými zbytky oblečení.
***
– Martine, tohle je noční můra… – zašeptala Kateřina, dívajíc se na prázdnou polici. – Kde jsou moje věci? Kde je kufr?!
Martin neodpovídal. Jeho tvář zrudla, ruce sevřel v pěsti. Se zatnutými zuby zkusil zapnout notebook, ale monitor zablikal a vypnul se.
– Kateřino, – pronesl zachraptělým hlasem, – tohle… tohle už není jen omyl. Tohle je katastrofa. Ona mi zničila techniku! A ty víš, že je to moje práce! Můj příjem!
– Já… já jí hned zavolám, – řekla Kateřina, ruce se jí třásly, když vytahovala telefon.
Vytočila číslo Ludmily a ta zvedla téměř okamžitě:
– Ó, Kateřinko, právě jsem ti chtěla zavolat. Trochu jsme s Monikou roztřídily věci. No a ty tvoje přebytečné harampádí jsem dala Janě. Potřebuje to víc než ty. A Martinovu techniku… no, asi si s tím hrál Dominik. Ale nic hrozného, všechno to uschne.
– Cože?! – Kateřině se třásl hlas a oči se jí zalily slzami. – Mami, kdo ti vůbec dovolil na něco sahat?! Uvědomuješ si, cos udělala? To byla Martinova technika, jeho práce! A moje věci? Kde jsou?! Proč si je Jana odnesla?
– Kateřino, nedramatizuj, – odpověděla Ludmila pevným tónem. – Chtěla jsem jen pomoct. Stejně jste tu měli binec. Janě ty kozačky padnou skvěle, mimochodem. A ta bunda na ní vypadá mnohem líp než na tobě.
– Mami… – Kateřina už nedokázala dál mluvit. Podala telefon Martinovi.
– Ludmilo, – začal ledově, – překročila jste všechny hranice. Zničila jste mou techniku, ukradla věci mé ženy. Do tohoto bytu už nikdy nevkročíte. Za žádných okolností.
– Martine, teď mluvíš nesmysly! Já jsem přece vaše máma! – ozvala se uraženě. – Takhle mi děkujete za péči? Strávila jsem den vyklízením vašeho nepořádku!
– Jsme vám vděční, – procedil Martin, – ale vaši „pomoc“ a „péči“ už nepotřebujeme. Kateřino, vyměníme zámky. Zítra.
Kateřina přikývla. Dívala se na manžela se sevřenými rty a pochopila: už nemá v úmyslu dál snášet to, co dřív. Ludmila se pokusila ještě něco říct, ale Martin hovor ukončil.
Tu noc Kateřina nemohla usnout. Převalovala se v posteli a v hlavě jí vířily všechny události. „Nebyla jsem příliš tvrdá? Neměla jsem být jemnější?“ Ale každé její ospravedlnění pro matku se rozbíjelo o obraz zničeného bytu a bolest, kterou cítil Martin.
– Kateřino, udělala jsi to správně, – řekl, objímajíc ji, jako by slyšel její myšlenky. – Chci jen, abychom žili v klidu. Bez zásahů zvenčí.
Přikývla a objala ho zpět.
Následující den Kateřina rozhodně zavolala Janě a požadovala vrácení věcí. Její sestřenice se hned začala omlouvat:
– No, teta Ludmila říkala, že jsi je dala sama! Tak jsem si pomyslela, že teda… Opravdu se mi hodily!
– Je mi jedno, co ti řekla máma. Zítra všechno vrátíš, jinak to budu řešit přes policii. Jano, myslím to vážně.