Jana pochopila, že hádat se je zbytečné.
Ještě ten den Martin vyměnil zámky. Když se to Ludmila dozvěděla, udělala scénu přede dveřmi jejich bytu, ale její křik zůstal bez odpovědi. Kateřina jen stála u okna a sledovala, jak její matka odchází, přičemž cítila zvláštní úlevu.
„Udělali jsme tečku,“ řekla, když zatahovala závěsy.
„A začali nový list,“ dodal Martin a pevně ji objal.
***
Už za dva dny se Kateřina vrátila k Janě pro své věci. Jana ji přivítala křečovitým úsměvem, a zevnitř bylo slyšet křik malého Dominika.
„No tak, Kateřino, proč jsi hned tak vážná? Jsou to jen nějaké věci. Víš, co mi řekla Ludmila…“
„Jano,“ přerušila ji Kateřina, „nezajímá mě, co ti řekla máma. To jsou moje věci. Ten péřový kabát a zimní kufr s oblečením mi dáš teď hned. Neodejdu, dokud je nedostanu.“
Jana na okamžik zaváhala, ale pod tlakem Kateřiny se odebrala ke skříni, vytáhla kabát a nespokojeně jí ho vrazila do rukou.
„Kufr je ve sklepě. Vem si ho sama.“
Kateřina zašla do komory, vytáhla kufr a zjistila, že část věcí zjevně chybí.
„Kde je zbytek, Jano? Tady chybí polovina.“
„Něco jsem už stihla dát kamarádce. Potřebuje je víc než ty. Snad ti nevadí pomoct?“ řekla Jana výzývavě.
„Vadí. Jestli zbytek do týdne nevrátíš, podám trestní oznámení za poškození majetku. Rozumíš?“ Kateřina se otočila a odešla bez čekání na odpověď.
Když se vrátila domů, Martin už instaloval nový chytrý systém zámků.
„Hotovo,“ řekl a utíral si ruce. „Teď budeme dveře otevírat jen my.“
Kateřina ho objala a najednou si uvědomila, že se poprvé po dlouhé době cítí klidná. Ale zůstával nevyřešený problém s matkou. Ludmila nevolala, ale její mlčení bylo jako hlasitá výčitka.
„Martine, myslíš, že pochopí, proč jsme to udělali?“ zeptala se Kateřina tiše u večeře.
„Těžko říct,“ odpověděl. „Asi bude naštvaná. Ale důležitější je něco jiného: konečně jsme si ochránili své hranice. Nemusíš se pořád podřizovat jejím pravidlům.“
O týden později se Kateřina přece jen odhodlala zavolat matce. Čekala výbuch emocí, ale uslyšela jen unavený hlas.
„Ano, Kateřino,“ odpověděla krátce Ludmila.
„Mami, vím, že jsi dotčená. Ale musíš pochopit, že chceme, aby náš domov zůstal jen náš. Bez tvého vměšování.“
„Kateřino,“ povzdechla Ludmila, „vždycky jsi byla tvrdohlavá. Ale možná máš pravdu. Příliš jsem si zvykla myslet, že vím, co je správné. Asi bych se měla přestat vměšovat.“
Ta slova Kateřinu překvapila. Nečekala, že matka něco uzná. Ale něco v Ludmilině hlase ji donutilo zamyslet se – byla to skutečná změna, nebo jen únava z konfliktu?
„Mami,“ řekla tiše, „doufám, že dokážeme začít znovu. Bez hádek. Ale jen pokud budeš respektovat moje hranice.“
„Uvidíme,“ odpověděla Ludmila a rozloučila se.
Do bytu Kateřiny a Martina se vrátil běžný rytmus. Nové zámky, obnovený řád a především – pocit klidu. Kateřina už necítila neustálé napětí z očekávání další matčiny návštěvy.
S každým týdnem volala Ludmila méně často, ale její tón byl měkčí. Neomlouvala se, ale Kateřina viděla, že matka si pomalu zvyká na nový model jejich vztahu.
„Byl to správný krok,“ řekl jednou večer Martin a objal svou ženu. „Dokázalas, že tvůj domov je tvoje pevnost.“
„Dokázali jsme to,“ opravila ho Kateřina, když pocítila, jak v ní roste tichá, ale pevná síla.
Příběh skončil, ale jeho lekce s nimi zůstanou navždy.