Ráno bylo podivně tiché. Alena se probudila dřív než obvykle, ačkoliv v noci téměř nespala. Z kuchyně voněl čerstvý chléb a káva – známé vůně, které jí obvykle pomáhaly udržet si klid, ale dnes jí neuklidnily. V domě panovalo jakési napjaté ticho, jako by zdi očekávaly něco nepříjemného.
Adéla ještě spala, její pokoj byl zavřený. Pavel seděl u počítače, tradičně schovaný za monitorem. Ani se nepodíval na manželku, jen tiše klikal myší. Alena věděla: solitaire. Jako vždy v těžké dny.
Pohlédla na kalendář – dva dny do oslav. Dceročina výroční oslava. Mělo by to být nejradostnější svátek za poslední roky. Ale uvnitř Aleny všechno vibrovalo: věděla, že dnes dorazí Gabriela. Věděla, že konverzace bude těžká, téměř nevyhnutelná.
A skutečně – zvonek u dveří zazněl tak hlasitě, až to připomínalo poplach vnikající do bytu. Alena cukla sebou, podívala se na manžela – předstíral, že nic neslyší. A tak šla otevřít sama.
Na prahu stála Gabriela. Tvrdý výraz, stisknuté rty, oči planuly. Aleně bylo jasné: bouře začala.
„Týrám mou dceru?!“ – Gabriela vtrhla do bytu jako traktor na právě zorané pole a Alena bezděčně ustoupila ke kuchyňskému stolu. – „Lenka brečí už tři dny! Tři dny, slyšíš?!“
„Gabrielo, já…“
„Mlčet!“ – tchyně mávla taškou jako dirigentskou taktovkou a utla tím koncert. – „Kolik let ničíš náš dům!“
Alena se opřela o mrazák, který důvěrně zabzučel, jako by ji litoval. Hlavou jí proběhla bizarní myšlenka: umí spotřebiče odpočítávat? Tenhle by měl – přežil s ní celé manželství, všechny návštěvy tchyně, všechna shromáždění s Lenkou.
Ach ano, Lenka. Švagrová, kterou Alena nepozvala na osmnáctiny své dcery. Takový je celý ten „hřích“.