„Okamžitě jí zavolej a popros o odpuštění!“ – Gabriela se postavila doprostřed kuchyně jako socha vlastní autority.
Sedmdesát let – a pořád má elán jako mladá kobylka. Bývalá zástupkyně ředitele školy, zvyklá na to, že vše musí být v řadě a pod kontrolou.
„A pozvi ji na oslavu!“
„Ne,“ pronesla Alena klidně a sama se podivila, jak snadno to slovo vyšlo.
„Cože?!“
„Ne. Nebudu volat. Nebudu se omlouvat. Nebudu ji zvát.“
Prsty se jí třásly. Alena schovala ruce za záda. Tolik let ticha nezůstane bez následků – tělo si pamatuje, jak správně se má bát.
Tchyně rudla od krku vzhůru jako teploměr ponořený do vařící vody. Alena to pozorovala s jakýmsi chladným zájmem.
To je ale zvláštní, pomyslela si, dřív jsem už při prvním záblesku jejího hněvu sahala po kapkách. Pro sebe, samozřejmě.
„Pavle!“ vykřikla Gabriela. „Pavle, pojď okamžitě ven!“
Alena věděla: manžel je doma, všechno slyší. Vzal si výjimečně volno, když zjistil, že matka přijede „dělat pořádek“. A teď se schovává za dveřmi a doufá, že bouře přejde.
„Pavle!“ – tchyně rozrazila dveře.
Manžel seděl u počítače se sluchátky na uších a předstíral, že pracuje. Na monitoru byla „Solitér“. Jako vždy – ukrytý před problémy.
„Volala jsem tě!“
„Hm? Mámo? Ty už jsi tady?“ – Pavel sundal sluchátka a zahrál překvapení, ale vypadalo to uboze. „Co se stalo?“
„Tvoje žena si dělá legraci z Lenky! Nepozvala ji na narozeniny Adély!“
Pavel se podíval na manželku, na matku a zase zpátky na manželku. V očích mu uvízlo obvyklé přání zmizet, odletět někam na konec světa.
„Mami, no… to je…“ zadrhl se. „Vyřešte si to mezi sebou, já se do toho plést nebudu.“
Jo, to je jeho specialita. Pavel – konstruktér, mistr složitých schémat, ale celé roky nedokáže sestavit vlastní postoj v rodinných sporech.
„Vidíš?!“ – vítězoslavně ukázala na Alenu prstem tchyně. „Dokonce i můj syn chápe, že nemáš pravdu!“