Alena se pousmála. Skoro neslyšně, ale Gabriela to zachytila a napnula se jako lovecký pes.
„Co je ti k smíchu?“
„Jen jsem si na něco vzpomněla.“
„Na co přesně?“
„Na svatbu Jakuba. Pamatujete? Vaše dcera tehdy nazvala nevěstu ‘vidlačkou, co si omotala kolem prstu slušného kluka.’ Přede všemi hosty. Po pár štamprlích.“
„Lenka tenkrát nebyla v pořádku!“
„A na vašich narozeninách? Když ječela na celý sál, že ji posadili špatně? Že jste matka-zmije, co miluje jenom syna?“
„To byla chyba!“
„A minule? Když spadla a rozbila babiččin servis?“
Gabriela mlčela. Pavel se znovu zabořil do monitoru. Alena věděla: horečně přeskládává kartičky, jen aby nemusel navázat oční kontakt.
„Bráním svou dceru,“ pokračovala Alena. „Adéle je osmnáct. Je to její den. Požádala, ať nevoláme Lenku. A já ji tedy nezvu.“
„Rozbiješ kvůli tomu rodinu,“ vydechla tchyně. „Příbuzenstvo zjistí, jaká jsi!“
„Jaká?“
„Krutá! Chladná!“
Ve dveřích se objevila Adéla, drobná, s mokrými vlasy z koupele. Alena zachytila její pohled — vděčný, vřelý. A pochopila: jedná správně.
„Babi,“ řekla Adéla. „Já mám Lenku ráda. Ale na svoje narozeniny se chci bavit, ne sbírat střepy a poslouchat opilé stížnosti.“
Gabriela se na vnučku zadívala, jako by ji poprvé skutečně viděla. Otočila se na syna.
„Pavle, slyšel jsi to?“
„Mami,“ Pavel konečně zvedl oči, ale díval se stranou. „Možná že tentokrát… opravdu bez Lenky…“
„I ty proti mně?!“ tchyně popadla kabelku. „Všichni jste se spikli! Jitka měla pravdu — neměl sis ji brát! Podívej, co udělala z mojí rodiny!“
Rázně vykročila ke dveřím, krok měla jako na cvičišti. Otočila se:
„Všem to povím! I Jitce, i Daně, i Kláře! Nechť vědí, jakou má Pavel manželku!“
Dveře práskly. Tiše se první ozval Pavel:
„Musela jsi to říct tak natvrdo? Teď máma zburcuje celý příbuzenstvo.“
Alena si nalila vodu a pomalu se napila.