Alena si nalila vodu a pomalu se napila.
„Pavle,“ řekla, „tvé dceři je osmnáct. To je jednou za život. A já chci, aby si ten den pamatovala bez cirkusu s opilou tetou. Jako opravdovou oslavu.“
„Ale máma už volá Jitce, jsem si jistý…“
„Ať volá.“
Pak začalo peklo. Telefon zvonil neustále: Lenka, Jitka („Aleno, ty ses zbláznila?“), Pavlova sestřenice („Máma říkala, že jsi nepozvala Lenku, je to pravda?“), dokonce i nějaká vzdálená příbuzná.
Pavel chodil zamlkle a bručel:
„Říkal jsem ti to.“
„Měli jsme to udělat jinak.“
„Teď máma nepřijde.“
Pár dní před oslavou se Alena sesypala. Krájela salát a z ničeho nic se rozplakala. Adéla ji objala.
„Mami, možná přece jen pozveme tetu Lenku? Já to nějak vydržím.“
„Ne,“ otřela si slzy Alena. „Už žádné mlčení. Dělaly jsme to až moc dlouho.“
„A co když babička nepřijde?“
„Tak nepřijde. To je její volba.“
Ale v nitru ji hlodaly pochyby: co když to opravdu všechno pokazila? Možná měla znovu držet jazyk za zuby? Tyhle myšlenky jí nedaly spát. Ale kvůli dceři se držela.
V den oslavy ráno zavolala Gabriela:
„Přijdu. Ale jen kvůli Adéle. A abys věděla — tohle ti nezapomenu.“
„Dobře,“ odpověděla Alena, i když chtěla říct něco jiného.
Oslava dopadla… podivně. Gabriela seděla s kamennou tváří a Aleny si vůbec nevšímala. Pavel se nervózně smál vtipům Adéliných kamarádů. Příbuzní si šeptali – už to všechno věděli.
Ale Adéla zářila. A to bylo nejdůležitější.
Při odchodu pronesla tchyně:
„Lenka bere kapky už třetí den. Doufám, že jsi spokojená.“
Alena jen přikývla.
Večer, když uklidili ze stolu, Pavel řekl:
„Máma si tohle dlouho zapamatuje. A Lenka taky.“
„Vím.“
„Nebojíš se? Že teď budou všechny oslavy takové?“
„Bojím,“ přiznala Alena. „Ale víc se bojím mlčet a dělat, že je všechno v pořádku, když dcera prosí o ochranu.“
Pavel mlčel a odešel do pracovny — určitě ke svým mapám.
A Alena ještě pozdě v noci seděla u čaje a přemýšlela, jestli udělala správnou věc.