— Děti, neviděly jste můj peněženku? — zeptala se nervózně Marta. — Byla v kabelce. Neotvírali jste ji?
— Otevírala, — přikývla desetiletá Natálie. — Chtěla jsem si vytáhnout knížku na čtení.
— I já jsem ji otevíral, — přidal se osmiletý Jáchym. — Dával jsem tam autíčko.
Na Martu padla vlna hrůzy. Peněženka je pryč! A byly v ní všechny peníze, které si šetřila na dovolenou. Teď je vše pryč. Buď ji někdo vytáhl ve vlaku, nebo ji sama někde cestou ztratila. Taková nešika!
Začalo léto, dětem začaly školní prázdniny. Marta se rozhodla vzít je na dovolenou k moři. V práci si včas zařídila volno na potřebné dny a s přípravami začala téměř měsíc dopředu. Nemohla na nic zapomenout: peníze, doklady, léky, oblečení. Dovolená s dětmi bývá nepředvídatelná, člověk musí být připravený na ledacos. A kdo by byl čekal, že největší komplikací bude ztracená peněženka.
— Hledejte, třeba vypadla, když jsme vystupovali z vlaku, — poručila Marta. Představa, že ji někdo ukradl, se jí nechtěla moc připustit.
Natálie s Jáchymem se rozběhli po nástupišti a nakukovali pod lavičky. Marta zatím zamířila k blízké službu konající výpravčí.
— Dobrý den, ztratila jsem peněženku, obdélníkovou, modrou. Nenašel ji někdo?
Žena zavrtěla hlavou.
— Dnes tu žádné ztráty nehlásili. Podívala jste se ve vlaku?
Vlak, kterým Marta s dětmi přijela, ještě stál. Ale ani tam jí průvodčí nedokázala pomoci.
— Našly se nějaké zapomenuté věci, ale peněženka, peníze nebo karty mezi nimi nebyly.
Zklamaná Marta se vrátila k dětem. Co teď budou dělat? Děti přišly o moře. Posadila se na lavičku a sklopila hlavu.
— Promiňte, slyšela jsem, že jste ztratila peněženku?
Marta vzhlédla. Hleděla na ni starší žena v modrých letních šatech a klobouku stejné barvy, s výrazem účasti.
— Ano, — přikývla Marta a pookřála. — Našla jste ji?
— Bohužel ne. Ale ráda bych vám nabídla pomoc. Jste turistka?
— Přijeli jsme s dětmi na dovolenou. Chtěla jsem jim ukázat moře. Ale teď, bez peněz, se nemáme ani kde ubytovat. Doufala jsem, že si něco najdeme tu na místě…
Marta popsala situaci: domluvila se s místní paní, že se s dětmi u ní ubytuje. Ta souhlasila, že peníze zaplatí až po příjezdu. Ale teď z toho nic nebude, nikdo přeci nevezme cizí rodinu zdarma. Budou se muset vrátit zpět domů.
— Marto, pročpak si přidělávat starosti! — usmála se žena. — Proč byste se měla vracet? Zveme vás k nám.
— K vám? — zopakovala Marta. — Děkuji… ale nechci vás obtěžovat, mám dvě děti. A ani nemám čím zaplatit.
— Nemějte obavy, odvděčíte se pomocí v domácnosti. Sama už leccos nezvládám a syn má pořád práci.
— Syn?
Žena ukázala rukou a Marta zahlédla opáleného muže kolem čtyřicítky. Stál opřený o zeď a díval se jejich směrem s výrazem nevole.
— Ó, vypadá, že z toho nápadu dvakrát nadšený není, — podotkla nesměle Marta.
— To nevadí, jste přece mými hosty.
Dagmar — tak se nová známá jmenovala — je hned představila svému synovi.
— Miroslave, tohle je Marta a její děti – Natálie a Jáchym. Budou u nás bydlet čtrnáct dní.
Miroslav pouze mlčky přikývl, neřekl nic, jen popadl jejich kufry a vyrazil od stanice směrem k parkovišti.
Když dorazili k domu, Marta nedokázala skrývat nadšení. Jejich dočasný domov stál na malém návrší, k moři to bylo pár kroků, z jedné strany se zvedal les a z druhé se otevírala rovina. Po zelené trávě běhali koně.
— Tady je ale nádherně! — rozplývala se Marta.