— Maminko, tam jsou koně! Můžeme se projet? — vykřikly děti.
Dagmar se zasmála.
— To jsou koně našich sousedů, mají vlastní farmu. Později se za nimi vydáme a určitě vám dovolí se projet. Jen nezapomeňte vzít jablka pro koně. Budou vám moc vděční.
Natálie a Jáchym byli nadšení a začali poskakovat. Jáchym popadl nějaký klacek a běhal s ním po dvoře, jako by na něm jel, zatímco Natálie se usadila na zápraží, vytáhla ze svého batůžku sešit a tužku a začala si koně kreslit.
— Máte moc milé děti, — poznamenala Dagmar. — A kde je jejich otec? Zůstal ve městě?
— Ne, rozešli jsme se nedávno, — povzdechla si Marta. — Vrátil se k matce. Nechce přijmout odpovědnost za rodinu, je to na něj těžké.
— To je smutné, — pokývala hlavou hostitelka. — Dneska už nikdo neváží vztahy a nepracuje na problémech. Každý chce jen snadný život.
Martě to bylo trochu nepříjemné. Nelíbilo se jí, že ji skoro cizí žena začíná poučovat o životě. Marta takové „rádce“ znala, až moc se jich naposlouchala v práci. Nejprv litují, přiklánějí se na stranu nešťastné manželky — a jakmile dostanou příležitost, ihned ji obviní z rozvodu. Chlapa politují a ženu začnou shazovat.
— A váš syn, ten je ženatý? — zeptala se ostře.
— Byl.
— Takže se rozešli? Taky to neklapalo?
— Marta nás opustila, — podívala se Dagmar k nebi. — Dlouho stonala.
— Jejda, promiňte…
Marta litovala, že otevřela tak citlivé téma.
Zrovna vstoupily do domu. Uvnitř bylo chladno a prostorno, vonělo to po mátě a ještě nějakých květinách. Dagmar ukázala na dva volné hostinské pokoje.
— Tady budete bydlet.
Tak začaly jejich letní prázdniny. Natálie a Jáchym si hráli venku, domů chodili jen na oběd a vzít si něco k zakousnutí. Seznámili se s ostatními dětmi z blízké vesnice a celé dny trávili buď na návštěvách, u moře nebo na polích, kde pozorovali koně.
Ze začátku Marta nechtěla děti pouštět na pláž s cizí ženou — maminkou jejich nové kamarádky Ivany, ale Dagmar ji přesvědčila.
— Marto, nedělej si starosti o děti. Jsou v dobrých rukou. Anna na ně dohlédne jako na vlastní.
Sama Marta šla k moři jen několikrát. Bylo velké horko, teplota přesáhla třicet stupňů, a jí se nechtělo opouštět dům s klimatizací. Jen večer, když se ochladilo, vyšla ven.
Ráda pomáhala Dagmar s vařením a také jí na počítači přepisovala text nové knihy. Starší žena se totiž ukázala být autorkou dětských knížek.
— Oči už mi moc neslouží a obrazovka mě unavuje, — postěžovala si. — Já budu diktovat a ty psát. Umíš přece, že?
Samozřejmě že Marta uměla — v práci vlastně nedělala nic jiného než psala. Chytla se toho s chutí a byla vděčná, že může takto vyrovnat náklady na ubytování.
Jednoho večera ji Dagmar požádala, aby jela do nejbližšího města koupit látky na šití. A vyslala s ní svého syna Miroslava.
— Přece tam nepojedeš sama. Miroslav tě odveze, viď, synku?
— Hm, — zabručel muž.
Marta se převlékla ve svém pokoji a už byla připravená vyjít ven, když pod okny zaslechla rozhovor. Neúmyslně nastražila uši.
— Klidně jste mohli pro ty látky jet až zítra. Co tě nutí je shánět zrovna dnes večer?
— Miroslave, podívej se na Martu. Je to dobrá žena, chytrá, laskavá, pracovitá, pomáhá mi. Bydlí tu, ale nic neukradla. Takže i poctivá.
Tady se Marta v duchu rozhořčila: „Cože? Oni čekali, že budu krást? Za koho mě mají?“