„Děti jsou moc milé,“ pokračovala Dagmar. „Podívej se na ni pořádně. Po Martě jsi už dlouho sám. A je ti už čtyřicet, synku. Já tu nebudu věčně, chtěla bych se ještě dočkat vnoučat.“
„Mami, prosím tě, nesnaž se mě dávat dohromady. A navíc je vdaná.“
„Rozešli se. To vím stoprocentně, řekla mi to sama.“
Marta se zamyslela. Takže Dagmar ji chce dát dohromady se svým synem. Ušklíbla se pro sebe – ten Miroslav jí za celý týden neřekl ani slovo, výborný nápadník.
Miroslav pracoval hlavně na dvoře a na poli. Něco orával traktorem, občas ho Marta vídala na koni. Kdo to vlastně je? Dagmar o svém synovi nic nevyprávěla – asi chtěla, aby na to přišla sama. Dělala tajnůstkářku. Chytře! Marta se vážně začala zajímat.
Dělajíc, že nic neslyšela, Marta vyšla z domu. Miroslav nastartoval auto a v podvečerním chladu se vydali do obchodu s látkami – měli otevřeno do devíti.
Cestou i v obchodě muž mlčel. Marta taky. Ale jakmile šli naložení taškami zpátky k autu, skoro ji srazilo luxusní auto, které v plné rychlosti projelo kolem.
„Dávej pozor!“ křikl Miroslav, chytil Martu za ruku a přitiskl ji k sobě. Tašky spadly na asfalt, vůz zmizel za zatáčkou.
Marta byla v šoku – ještě krok a auto by ji určitě smetlo.
„Nezranila ses?“ staral se Miroslav. „Tady někdy řidiči nezpomalují, jedou přímo. Chtělo by to zpomalovací práh, ale nějak se k tomu nikdo nemá.“
Od té chvíle se jejich vztah změnil k lepšímu. Mlčet a přehlížet se už nešlo. Miroslav začal mluvit, ptal se na její život, práci sekretářky a dojmy z jejich přímořského městečka. Marta se ho vyptávala na práci.
„Mám menší firmu – půjčuju traktor, bagry, techniku. Tady si hodně lidí staví domy, potřebují techniku na zemní práce. Léto, teď je právě sezóna.“
Marta si tiše hvízdla. Tak to je pěkně tajemný typ, ten Miroslav – ve skutečnosti podnikatel.
Když přijeli domů, už se smáli a bavili jako staří známí. Marta se smála nahlas. A Dagmar se na ně usmívala z verandy a spokojeně si mnula ruce – konečně se něco hnulo.
Druhý den Miroslav pozval Martu s dětmi na projížďku na koních. Marta seděla v sedle poprvé, ale moc se jí to líbilo. Pomyslela si, že by tady klidně dokázala prožít celý život: v tomhle chladivém domě s Dagmar a Miroslavem. Začala k němu pociťovat sympatie. K hlubším citům měla ještě daleko, ale první krok byl učiněn.
Jednoho dne – asi týden poté – je přišla navštívit Anna, maminka Ivany. Dagmar a Marta vyšly ven. Anna začala říkat:
„Představte si, dnes jdu z obchodu, a za mnou chlap. A povídá: ‚Pojďme se seznámit, jste tak krásná, nemůžu od vás odtrhnout oči,‘ a já mu řeknu, že mám manžela. A on na to: ‚Neříkejte mi pohádky, jen si zvyšujete cenu.‘ No chápete to?“
„To je hrozné!“ vrtěla hlavou Marta.
„Odešla jsem dál, ale on za mnou ještě něco vykřikoval.“
„Nevychovanec,“ souhlasila Dagmar.
„A teď se podívejte – našel si mě! Stojí za plotem. To má člověk drzost až do nebe.“
Marta otočila hlavu a uvrhla pohled ke vchodu. Za brankou stál její manžel.
„Karle? Co tu děláš?“ podivila se. Už má snad halucinace z vedra?
Ale opravdu – za plotem stál Karel.
„Natálie mi zavolala, řekla mi adresu. Tak jsem přijel pro děti.“
„Jenže ona přece nemá telefon…“ zarazila se Marta.