— Mami, vzala jsem ho od Ivany, — přistoupila k nim dcera. — Stýskalo se mi po tátovi a chtěla jsem mu zavolat. Jeho číslo si pamatuju zpaměti. Jen jsem nevěděla, že přijede.
No páni! Marta teď nevěděla, co dělat, zatímco Karel se začínal rozčilovat.
— Natálie mi řekla, že se tu projíždíš na koních s nějakým „Miroslavem“. Marta, to se mi zásadně nelíbí. Pusť mě dovnitř, promluvíme si!
— Marto, to je tvůj manžel? — Anna byla v šoku. — To on mě oslovoval na silnici!
— To je ale pes, — zakroutila hlavou Dagmar a s pobavením si Karla prohlížela. — Na dvůr ho samozřejmě nepustíme.
— Karle, proč jsi sem vůbec přijel? A za co sis koupil lístek? Vždyť jsi bez práce. Vzal jsi mámě poslední koruny?
Manžel se jedovatě ušklíbl.
— Vrátil jsem se do bytu pro věci. Zapomnělas, že mám druhé klíče? A na stole byl tvůj peněženka. Tak jsem přijel za ty peníze.
— No to snad…! — vykřikla Marta. — Okamžitě mi ji vrať! Myslela jsem, že jsem ji ztratila.
— Vrátím ti ji, když se mnou pojedeš zpátky do města.
— Co je to za rámus bez rvačky? — z domu vyšel Miroslav a přísně si Karla změřil pohledem.
— Á, ty jsi ten slavný „Miroslav“? Tak pojď ven, vyřídíme si to jako chlapi.
— Marto, — řekla klidně Dagmar. — Nechtěla jsi, abych cokoliv říkala o tvém muži, ale já to přesto řeknu – je hrozný. Je dobře, že už spolu nejste.
Karel, když pochopil, že ho na dvůr nepustí, rozhodl se dostat se tam sám – přelézt nízký plot. Jenže si neuvědomil, že plot je zakončen ostrými hroty. Přehodil jednu nohu, pak druhou – ozval se zvuk trhající se látky. Jeho letní kalhoty se roztrhly na tom nejnevhodnějším místě. Zůstal nehybně viset, bál se pohnout.
— Slézej dolů, — řekl přísně Miroslav. — Než zavolám policii za neoprávněné proniknutí na cizí pozemek.
— Žádný takový zákon stejně nemáme, — zamumlal Karel a snažil se uvolnit nohavici z hrotu.
— Ale máme, a jaký.
Karel slezl ze zábradlí, držel se za cáry kalhot. Taková ostuda před cizími lidmi. Proč se sem vůbec cpal? Jediné kalhoty zničené. Přijel si pro ženu k moři a ona si tu našla milence. Karel si stačil všimnout jeho mohutných rukou. Kdyby s takovou rukou uhodil, už by nevstal. A s nimi stála i ta brunetka, se kterou se chtěl seznámit. Ta určitě řekla, jak jí Karel obtěžoval. Marta se k němu určitě nevrátí, ani děti mu nenechá. A ony samy k němu nechtějí, Natálie k němu ani nepřistoupila, stačil jí telefonát. Vypadá to, že o ženu úplně přišel. Ale co, žádná velká ztráta, najde si jinou.
— Přijedu, promluvíme si, — zabručel Karel a šel hledat nejbližší obchod s oblečením. Peněz měl málo – tak akorát na nové kraťasy a zpáteční jízdenku do města.
Když manžel odešel, Marta si konečně mohla oddechnout.
— Nechce se mi domů.
— Zůstaň u nás! — navrhla Dagmar. — Dům je velký, místa dost. A práce tu taky dost.
— Můžeš pracovat u mne, — přikývl Miroslav. — Zrovna někoho hledám jako sekretářku.
— Mami, zůstaňme tady! — zakřičely děti. — Je tu krásně, moře, koně! A už jsme se skamarádily s Ivanou.
Marta se zamyslela. Ve městě jí opravdu nic nedrželo. Tady se jí otevíral nový život. A s Miroslavem to mezi nimi začínalo být vážné. Tak proč ne?
Marta s dětmi u Dagmar a Miroslava zůstala až do podzimu. Během té doby stihla podat žádost o rozvod, dát výpověď, díky Miroslavovi přestěhovat věci, pronajmout městský byt a zapsat děti do nové školy. Teď se už nemohla dočkat prosince – na druhého byli s Miroslavem objednáni ke svatbě…