V devatenácti letech otěhotněla Klára. Dívka vůbec nečekala, že se to stane právě tehdy, když se poprvé v životě odhodlala vstoupit do podobného vztahu. Proto jí chvíli trvalo, než si uvědomila, že čeká dítě. A když si to konečně uvědomila, už nešlo nic změnit.
Rodiče se s hanbou své dcery nedokázali smířit a vyhodili ji z domu.
Denisa se ukázala být moudřejší:
– To nic, vnučko, dal Bůh dítě, dá i na dítě. Zvládneme to.
Nikdy Kláře nic nevyčítala, nepřipomínala jí, co se stalo. Naopak – pečlivě dbala na zdraví své vnučky, její stravu, a dávala pozor, aby často chodila na čerstvý vzduch.
Syn, který se narodil zdravý a v termínu, dostal jméno Tomáš – po dědečkovi, manželovi milované Denisy.
S narozením pravnuka Denisa jakoby omládla. Pomáhala vnučce se vším. A když malý trochu povyrostl, poslala Kláru do práce.
– Nedělej si o nás starosti, miláčku. Zvládneme to – uklidňovala mladou maminku. – Náš Tomášek je zlatíčko. Úplně jako dědeček. Tichý, klidný a dobře jí. Pracuj klidně, každá korunka se hodí.
Čas plynul. Tomáš rostl v hodného a bystrého kluka. Máma i babička byly pyšné na jeho úspěchy ve školce a později i ve škole.
Večery trávila rodina často pospolu – povídáním, posloucháním příběhů Denisy z minulosti, z jejího mládí.
Jednou, když babička vzpomínala na své dětství, školu a první lásku, zeptal se Tomáš:
– Babi, a byla jsi mladá hezká?
– Nevím. To záleží, z jakého úhlu se na to díváš.