– Máš nějaké fotky?
– Jakpak bych neměla? Hned ti ukážu.
Denisa odešla do svého pokoje a přinesla starý albům, který dosud vnukovi neukazovala.
– Podívej. Tohle jsem já v desáté třídě. A tady – už ve fabrice.
– Vždyť jsi byla kráska! – vykřikl Tomáš a překvapeně se podíval na Denisu. – A kdo je to? – ukázal na muže vedle ní.
– To je tvůj děda – Josef. Byl to zlatý člověk.
– A tohle? – pokračoval vnuk se zvídavými otázkami.
– To je můj syn, tvůj dědeček – Pavel.
– Syn? A on už je dávno mrtvý? – zeptal se chlapec.
– Proč mrtvý? – svraštila čelo Denisa, – Je živ a zdráv.
– Nějak tomu nerozumím…
Klára, která si také prohlížela dávno neviděné fotografie, vstala a beze slova odešla z pokoje. Jak by mohla vysvětlit dospívajícímu synovi, že jeho vlastní děda s babičkou dosud neodpustili své „nezvedené“ dceři a nikdy se na vnuka ani nepodívali?
Denisa nechtěla Tomášovi lhát. Od malička jí důvěřoval ve všem.
Řekla jednoduše:
– Víš, miláčku, někdy se to v životě stane – ti nejbližší lidé se najednou stanou cizími. Jednou ti povím, proč si můj syn přestal pamatovat, že má matku. Ale ne dnes, ano? Nechci kazit ten krásný večer.
– To je v pohodě, Deniso. Nechceš – tak neříkej. Radši se přiznej: chodila jsi často na tancovačky? Určitě jsi nevynechala žádný ples. Taková krasavice musela mít zástup nápadníků.
– Ale kdepak, – odpověděla mazaně Denisa, potěšená, že vnuk sám přešel na jiné téma. – Já jsem nebyla na žádném školním plese.