„Nikdo mě prostě nikdy nepozval. A ani jsem na tancování neměla čas. Máma měla šest dětí – jedno malé, druhé menší. Bylo třeba pomáhat. A rodiče nás, holky, vychovávali velmi přísně. Takže o školním plese jsem si mohla jen nechat zdát.“
„Jako Popelka…“ pronesl zasněně Tomáš a pak opět změnil téma hovoru…
Rodiče Kláry se objevili, když byl Tomáš už v maturitním ročníku. Přijeli se, dalo by se říct, podívat na vnuka a vrátit všechny na tu správnou cestu.
V té době už kluk věděl, co se mezi příbuznými stalo před jeho narozením. Denisa, jak slíbila, mu o tom vyprávěla – opatrně a taktně. Neobviňovala nikoho, nesnažila se vnuka poštvat proti rodině.
Tomáš si závěry udělal sám. Nešel dědu a babičku poznávat, nic se své matky neptal. Jen se začal o ni starat ještě víc – chápal, že je její jediná opora. Klára se totiž nikdy nepokusila vybudovat si vlastní rodinný život.
Takže když dorazili nečekaní hosté, nikdo jim nepadal kolem krku. Pozvali je dál. Naservírovali čaj s pirožky od Denisy.
„No, máme se představit, nebo synovi řekneš, kdo jsme?“ ozval se nakonec posměšným tónem Pavel.
„Já vím, kdo jste,“ odpověděl klidně Tomáš místo matky, která znejistěla. „Jste rodiče mojí mámy. A vy,“ kývl směrem k dědovi, „jste syn mé babičky.“
„Ne. Ne babičky, ale prababičky,“ opravila ho Olga. „Tvoje jediná babička jsem já.“
„Tady se někdo plete, vážená. Já mám jen jednu babičku. Tu, kterou miluju.“