Neměla jsem slov, všechno to dění mi připadalo spíš jako sen – něco takového bych v reálném životě jednoduše nikdy nepřipustila. Nejprve dokonalé herecké představení, a teď tohle. Ani nevím, jestli mě ještě vůbec něco může překvapit.
S manželem jsme spolu už skoro deset let, ale za celou tu dobu se můj vztah s tchyní nijak nezlepšil. Netuším, čím jsem se jí tolik znelíbila, ale rozhodně mě nechce nechat na pokoji. Jakubovi jsem si na jeho mámu moc nestěžovala, dělala jsem to jen ve výjimečných případech, když už to skutečně přehnala. Jenže Jakub si vždycky myslel, že přeháním – protože před ním se Jana chovala jako andílek.
„Jak se vůbec mohl můj syn zamilovat do takové nepořádnice? Vždycky, když k vám přijdu, děsím se z toho, co vidím.“ – říkávala mi Jana pokaždé, když Jakub nebyl nablízku.
„Nechápu, o čem mluvíte. Máme všude čisto, věci jsou na svých místech.“ – nedokázala jsem pochopit, co má vlastně na mysli.
„To je právě ono, že si toho vůbec nevšimneš – jinak by tu tohle určitě nebylo.“ – a mávla rukou po naprosto uklizeném pokoji.
Když jsem zjistila, že s Jakubem čekáme dítě, doufala jsem, že Jana roztaje a přestane se navážet do každé maličkosti. Jenže se stal pravý opak – jako by dostala druhý dech. Její útoky se stávaly vážnějšími a mnohem častějšími.
„A koho s takovým přístupem asi tak vychováš?“ – naříkala Jana, když viděla, jak klidně reaguji na Marekovy záchvaty. – „Řve na celou ulici, neměla bys mu jednu střihnout přes pusu?“
„Jano, děti se bít nesmějí. Nikdy bych na svého syna nevztáhla ruku.“ – odpověděla jsem klidně.
„Co ty můžeš vědět o výchově dětí, měla bys mě víc poslouchat. Já jsem vychovala dvě děti – a podívej, co z nich vyrostlo.“
„Pracuju jako učitelka v mateřské školce, mám pedagogické vzdělání – vážně si myslíte, že nerozumím výchově?“ – zeptala jsem se s jemným úsměvem.
„Tebe když znám, bojím se představit, jak jsi to studium vůbec zvládla. Jsi nezodpovědná a ledabylá.“ – pokračovala dál ve svém výpadu.
„Proč ke mně jste tak nespravedlivá?“ – už poněkolikáté jsem se pokoušela s Janou otevřeně promluvit.
„Chci pro vás jen to nejlepší – ale ty jsi moc tvrdohlavá na to, abys to pochopila.“
Marek konečně přestal plakat kvůli nepořízené hračce a vyrazili jsme všichni směrem k dětskému hřišti.
„Jakub nějak zdržuje, jak dlouho mám ještě čekat? Vždyť slíbil, že mě odveze domů.“ – podívala se Jana na hodinky.
„Asi má hodně zakázek, víte přece, že má nepravidelný rozvrh.“ – odpověděla jsem.
„Nevím, proč se toho zaměstnání tak drží – už dávno si mohl najít něco lepšího než jezdění v taxíku.“ – bručela nespokojeně.
„Zkoušel to, ale všude mu nabídli méně peněz – a my musíme ještě bance splácet dost velkou částku za byt. Zatím opravdu nemůže práci změnit.“
„Ani pořádná máma, ani manželka – neumíš ho ani trochu motivovat.“ – uzavřela to tchyně a zamířila k Markovi, který si radostně hrál v písku.
„Kdy už konečně pochopí, že se mnou je Jakub šťastný a že na jejím názoru nikomu dávno nezáleží?“ – přemýšlela jsem, zatímco jsem pozorovala, jak se Jana pokouší oprášit Marka od písku.
„A je to tady!“ – zazněl radostný hlas Jakuba, který ke mně přicházel zezadu.
„Konečně, už jsme tě netrpělivě vyhlíželi.“ – potěšilo mě, když jsem se otočila k manželovi.