— Táta! — Marek spatřil otce a rozběhl se k němu, vyškubl se babičce z náruče.
— Ahoj, chlape! — Jakub vzal syna do náruče a pevně ho k sobě přitiskl.
— Jakube, to je překvapení. — Jana se širokým úsměvem kráčela k synovi. — Byly jsme s Annou celý den spolu, s malým je to pro ni hned jednodušší, když má pomoc. — Přistoupila ke mně a položila mi ruku na rameno.
— To je fajn, a já dnes ani neměl pauzu, vyplatí se to v sobotu. — řekl Jakub a postavil Marka zpátky na zem.
— Správně, synku, pracuj. — přikývla schvalovavě tchyně.
Znám tu ženu už tolik let, ale pořád mě překvapují její herecké schopnosti. Stačí, aby se Jakub objevil na obzoru, a Jana se změní ze svárlivé tchyně na člověka s velkým srdcem, vždy připraveného pomoci milované snaše. Není divu, že Jakub moje stížnosti považuje za přehnané a nepodložené.
— Tak co, jak jste to tu zvládli beze mě? — zeptal se Jakub, když se vrátil domů poté, co odvezl Janu k sobě.
— Všechno v pořádku, jen tvoje máma je se mnou zase nespokojená. — celý den se slyšela kritika z jejích úst, a nemohla jsem to v sobě dusit, musela jsem se s tím svěřit manželovi.
— Ale no tak, přece tě má strašně ráda, pořád tě chválí. — Jakub mi opět nevěřil.
— Bylo by fajn, kdyby mi taky někdy řekla něco pěkného do očí. Ale kromě urážek se od ní ničeho nedočkám.
— Urážek? — Jakub se tvářil nedůvěřivě. — Asi jsi ji špatně pochopila.
— Víš, „nezodpovědná“ a „lehkovážná“ zní dost jasně.
— Nikdy bych nevěřil, že by ti máma něco takového řekla.
— A ty si myslíš, že ti lžu?! — ranilo mě, že mi nevěří.
— Věřím, samozřejmě. — snažil se opravit Jakub, ale bylo vidět, že si to myslí pořád po svém.
„No počkej, já ti to dokážu.“ — pomyslela jsem si a dál už to nerozvíjela. Navzdory své špatné povaze mě vůči mně Jana velmi milovala Marka a často k nám jezdila v sobotu, aby s vnukem strávila čas. Tyto soboty byly pro mě tím nejhorším časem týdne — Jakub byl v práci, a já musela celý den snášet nekonečné výtky od tchyně.
— Ty skleničky utři pořádně, copak nevidíš, že jsou samý šmouhy. — zase začala Jana svou obvyklou písničku.
— Jestli se vám to nelíbí, klidně si to umyjte sama. — odsekla jsem.
— Neřádnice, a ještě drzá. — odvětila tchyně a přistoupila ke dřezu. — Ustup, ještě aby můj vnuk jedl ze špinavého nádobí. — a začala pečlivě leštit sklenice suchým hadříkem.
Jana stála a ani na minutu nezmlkla, její výpady na mou adresu se jen stupňovaly. Během těch výlevů mě napadla skvělá myšlenka — nenápadně jsem vzala telefon a začala si tchyni potají nahrávat, abych tu nahrávku později ukázala manželovi.
— Jakoby tě Jakub vytáhl z jeskyně, žádný základní dovednosti, nic. — pokračovala Jana v monologu.
— To máme štěstí, že vás máme, co bychom si bez vás jen počali? — rozhodla jsem se jí přizvukovat.
— No ne, konečně ti v té duté hlavě něco docvaklo. — řekla hrubě Jana a vytlačila na houbičku víc prostředku. — Ty už jsi mohla být dávno normální hospodyní, kdybys chtěla, ale ne, ty dál trápíš mého syna i vnuka svými opičími manýry.
— Opičími? — zopakovala jsem s údivem.
— Máš pravdu, ta zvířata jsou čistotnější než ty.