Jen stěží jsem se ovládala, abych nevykázala Janu z našeho domu – tentokrát její urážky překročily veškeré meze, ale udržela jsem se. Teď jsem měla důkaz o tom, že Jana je prolhaná a falešná osoba – Jakub už mě nemůže obviňovat z přehánění, tchyně se jako naschvál při nahrávání opravdu předvedla. Večer jsem netrpělivě čekala na manželův návrat; chtěla jsem mu co nejdříve dokázat, že mám pravdu. Konečně jsem zaslechla zvuk odemykajících se dveří a pospíchala jsem do chodby.
„Ahoj,“ přistoupila jsem k němu a políbila Jakuba na tvář.
„Ahoj. Máma už odešla?“ zeptal se manžel a sundaval si bundu.
„Naštěstí ano,“ odpověděla jsem.
„Zase s tím začínáš?“ Jakub okamžitě zesmutněl.
„Ano, ale tentokrát se sám přesvědčíš, že nemluvím do větru.“ Spustila jsem video a podala Jakubovi telefon.
Jak sledoval důkaz mojí pravdy, jeho tvář se postupně měnila. Nejdřív se mu na obličeji zračila nedůvěra, pak překvapení, vztek a nakonec rozhodné odhodlání.
„Teď mi věříš?“ zeptala jsem se s nadějí.
„Kdyby mi to ukázal někdo cizí, myslel bych si, že je to falešné video,“ řekl Jakub, vracel mi telefon. „Jak jí to vůbec mohlo projít přes jazyk, říct ti něco takového?“
„Ona mě uráží často, ale jakmile se objevíš ty, najednou je z ní ideální člověk.“
„Miláčku, promiň, že jsem ti nevěřil. Opravdu jsem si nedokázal představit, že by něčeho takového byla schopná.“
„To nic, chápu tě,“ řekla jsem spokojeně a byla jsem ráda, že se mi podařilo manžela dostat na svou stranu.
„Promluvím si s ní. To už se opakovat nebude,“ slíbil mi Jakub.
Jakub svůj slib dodržel a promluvil si s matkou. Neřekl jí nic o tom, že jsem ji nahrála, takže se ze všech sil snažila ho přesvědčit, že jsem si to celé vymyslela, jen abych je rozhádala. Tato její lež Jakuba rozzuřila ještě víc, a řekl, že za těchto okolností s ní už nemůže udržovat vztah jako dřív. Od té doby se náš kontakt s Janou výrazně omezil, a já z toho měla velkou radost. Přestala jsem považovat sobotu za nejhorší den v týdnu a moje psychická pohoda se znatelně zlepšila.
Jednoho večera zazvonil Jakubovi telefon – volala Jana. Se zájmem jsem pohlédla na displej, a když to Jakub uviděl, stiskl „přijmout“ a zapnul hlasitý odposlech.
„Jakube, ahoj, volám kvůli jedné věci,“ ozval se z reproduktoru hlas tchyně.
„Ano, mami, něco se stalo?“ zeptal se Jakub.
„Nic zvláštního, jen ti chci říct, že zítra jdu k notáři, chci přepsat svůj byt na Pavla.“
Pavel je mladší bratr Jakuba. Manžel si mi často stěžoval, že máma má radši Pavla než jeho a že mu to v dětství přineslo spoustu slz.
„No, tím mě nijak nepřekvapuješ,“ odpověděl Janě Jakub stroze.
„Vy s Annou máte byt, ale Pavlík je bez ničeho, to přece není v pořádku.“
„Jasně, já se dřu v práci, abych splatil dluh za náš byt s Annou, ale Pavel to dostane zadarmo,“ neudržel se Jakub.
„Jé, jen si nehrej na ubožáčka. Vždyť ti je manželka přednější než matka – to už jsi dokázal,“ odsekla Jana.
„Dobře, mami, chápu. Přepiš byt na Pavla.“
„Tak to je skvělé. Měj se, synáčku,“ řekla a zavěsila.
„Neboj se, splatíme náš dvoupokoják a všechno bude dobré,“ snažila jsem se uklidnit manžela.