— Samozřejmě, že bude, — souhlasil Jakub a odhodil telefon stranou. — Jen mě to štve, že všechno dělá vždycky jen pro Pavla. — Zbytek večera se manžel mračil a chodil po bytě jako tělo bez duše.
Doufala jsem, že tímhle výčet překvapení od tchyně skončil. Ale kdepak. Pár týdnů po zprávě o bytě nám klid narušilo vytrvalé zvonění u dveří. Šla jsem otevřít a na prahu stála Jana, v jedné ruce velkou tašku, v druhé kufr na kolečkách.
— Sběhněte dolů a pomozte mi z věcmi nahoru, stěhuju se k vám, — oznámila tchyně.
— Jakube! — vykřikla jsem hlasitě, aniž bych paní vpustila dál.
— Co se děje? — vyšel z pokoje manžel a udiveně hleděl na svou matku.
— Synku, udělej si pořádek s tou svojí ženou, nechává mě stát přede dveřmi, — postěžovala si Jana.
— Tvoje máma tvrdí, že se k nám stěhuje, — vysvětlila jsem manželovi, co se děje.
— Cože? A to jako proč? — Jakub se nechápavě otočil na matku.
— Vždyť jsem ti říkala, že byt je teď Pavlův, ať si chvíli bydlí sám, dá si dohromady osobní život, a já zůstanu s vámi.
— Tak to ses teda fakt vytáhla! — rozhořčil se Jakub. — Takže Pavlovi byt a nám další nájemník?
— Jak ti není hanba, vždyť jsem tvoje matka! — vztekala se tchyně.
— A jak si spolužití u nás vlastně představujete? — ozvala jsem se. — V jednom pokoji my s Jakubem, v druhém Marek — a vy kam?
— Mně to nevadí, klidně budu s Markem, malý dítě celej pokoj fakt nepotřebuje.
— Ale on musí mít svůj prostor, — namítla jsem.
— A co na tom záleží?! — Jakub už to nevydržel. — I kdybychom měli celý dům, nikdy bych tě k sobě nepustil. Naházej ty kufry zpátky a mazej za Pavlem, u nás bydlet nebudeš.
— Cože ty…
— Jo, přesně tak. — Jakub přistoupil k matce. — Tak pojď, pomůžu ti to všechno naložit zpátky do auta, — a pokusil se jí vzít kufr z ruky.
— Ty mě jen tak prostě vykopneš? — Jana se rozhořčeně zadívala na syna.
— Ano, přesně tak. — Jakub zmáčkl tlačítko výtahu. — Moje žena je špatná a já nejsem ideální syn, tak proč bys s námi vlastně chtěla žít?
— No opravdu, Jano, bude vám příjemné dívat se na moje opičí manýry? Šetřete si nervy, — řekla jsem s úšklebkem.
— Tohle vám neodpustím, vyhodit mě na ulici!
— Ne na ulici, ale do svého bytu, — opravil ji Jakub, když tahal kufr do výtahu.
Jana se ještě dlouho nechtěla uklidnit. Křičela, že se k ní takhle nemůžeme chovat, že jsme rodina a podobné řeči. K mé radosti si ale Jakub stál pevně za svým a nepodlehl jakýmkoli jejím prosbám či výčitkám. Když ji vyprovodil dolů, ukázalo se, že na ni čeká velká dodávka naložená kartonovými krabicemi, se kterými měla v plánu se k nám nastěhovat. Nakonec tedy celé to její harampádí putovalo zpět a Pavel ještě dlouho vláčel všechny ty věci do bytu.
Tenhle případ definitivně Jakuba přesvědčil, že jeho skutečná rodina jsme my s Markem. Pavel měl tu drzost Jakubovi zavolat a začal na něj řvát, že neměl právo matku vyhodit, že i on si chce užívat života, a kvůli Jakubovi to nepůjde. Jakub všechny bratrovy výčitky mlčky vyslechl, pak mu popřál šťastný život s maminkou a zavěsil. Poškozené vztahy byly malou daní za naši svobodu a Jakub to dobře chápal. Byl zklamaný ze své původní rodiny, ale doma bylo všechno v pořádku. Dokázali jsme si uchovat náš malý svět, kde nám bylo dobře a pohodlně, a kde nebylo místo pro hádky a výčitky.