„Tak proč se kolem ní pořád točíš, jako by to byla tvoje vlastní máma?! Kolikrát ještě?!“ vybuchl Lukáš, když viděl, jak Jana nalévá do láhve s dudlíkem brusinkový nápoj.
„Tak dlouho, jak to bude potřeba,“ odpověděla Jana, aniž by se otočila.
„Jak se to se mnou bavíš?! Ta cizí ženská je ti milejší než vlastní manžel?!“
„Lukáši, nemluv nesmysly,“ pravila Jana klidným tónem, „za prvé – není pro mě cizí, a za druhé – odkdy jsi vlastně můj příbuzný?“
„Co tím chceš říct?“
„Nic víc než to, co jsem řekla.“
„Tak teda,“ Lukáš jen stěží držel nervy na uzdě, „vyber si: buď já, nebo ona! Už mě nebaví, že s ní trávíš víc času než se mnou! Dej ji tam, kam patří, a bude klid!“
„Nenechám ji,“ prohlásila Jana pevně, i když jí uvnitř zatrnulo, „potřebuje péči. A ty… dělej, jak myslíš.“
„Opravdu až tak?“
„Opravdu. Nakonec – nejsme manželé, můžeš odejít kdykoli.“
„Jano, zastav se, fakt odejdu!“ varoval ji Lukáš.
„Tak jdi.“
Lukáš vrazil do pokoje, naházel věci do tašky a hlasitě bouchl dveřmi, když práskl do bot z bytu.
***
Jana se narodila v době, kdy už její rodiče přestávali věřit, že někdy budou mít dítě.
Všichni lékaři tvrdili, že jsou oba naprosto zdraví, jen to chce čas.
To čekání pro Ivanu a Vladimíra trvalo skoro deset let.
Proto příchod Jany brali jako zázrak.
Jana jí maminka říkala až do jejích šesti let. Milovala dceru bezmezně, rozmazlovala ji. Vzdala se kvůli ní kariéry a cele se ponořila do domácnosti.
Otec nic nenamítal. Jenže jako voják vedl výchovu úplně jinak. Říkal jí výhradně Jana, vyžadoval naprostou poslušnost, trestal ji za sebemenší rošťárnu.
Ivaně se to vůbec nelíbilo. Měla za to, že Vladimír Janě ubližuje, a proto se jí vždy zuřivě zastávala.
Většinou to končilo hádkou.
Rodiče se později samozřejmě usmiřovali, jenže malá Jana nechápala jak.
Vnímala a chápala jen jedno: maminka ji má ráda, a táta ne. Vlastně je zlý, hrubý a ubližuje mamince…
Postupně se v ní vůči otci rozvíjel silný odpor, i když Vladimír by pro svou dceru dýchal. Chtěl pro Janu jen to nejlepší, jen to neuměl jinak vyjádřit.
Jana měla deset, když jedna z dalších hádek rodičů o tom, co smí a nesmí, přerostla ve velkou scénu.
Ivana tak dlouho vyčítala a urážela manžela, že v návalu emocí – aniž by to měl v úmyslu – jí vlepil facku.
Jana to omylem viděla…
Zaražený výraz matčina obličeje, který v ten den spatřila naposledy, se jí navždy vryl do paměti…
Ivana vyběhla z domu, nasedla do auta a odjela.
Za pár hodin přišla zpráva, že havarovala…
Vladimír netušil, jak to Janě říct. Nakonec neřekl nic lepšího než to, že máma odjela hodně daleko…
„Vrátí se brzy?“ ptala se dcera s důvěřivýma očima dokořán.
„Nevím, Jano,“ odpověděl Vladimír, sotva zadržoval slzy, „musíme se naučit žít bez ní…“
A učili se. Společně…
Otec jí řekl, že teď je z ní paní domu. Že se musí naučit připravit něco jednoduchého k jídlu, uklidit, vyprat.