– Chápeš, nikdo nám nepomůže, – řekl smutně, – prostě není nikdo, kdo by mohl. Takže tvoje dětství skončilo, Jano. Je čas stát se dospělou…
Dívka přikývla. V tu chvíli si myslela, že s tátou budou hrát nějakou novou, zajímavou hru…
Ale tahle „hra“ jí žádnou radost nepřinášela.
Otec byl stále náročnější, zvyšoval kontrolu nad dcerou a navíc ji začal kárat, kdykoli se jí něco nepovedlo, nebo neudělala věci tak, jak on chtěl.
Zatímco ostatní děti běhaly venku nebo chodily na diskotéky, Jana znovu drhla podlahu, protože má „dvě levé ruce“, protože je „líná“ a „neplní pořádně své povinnosti“.
Slzy ani prosby na otce neúčinkovaly. Když něco řekl, muselo to být uděláno.
Ve třinácti Jana nejenže svého otce neměla ráda. Ona ho nenáviděla. A nenáviděla svou matku, která je opustila, odjela pryč a zjevně neměla v úmyslu se vrátit.
Jana měla čtrnáct, když otec přivedl domů nějakou ženu. Dívce už bylo jasné, co to znamená.
– Seznam se, to je Dana, – představil cizinku Vladimír, – bude žít s námi.
– A co máma? – zeptala se Jana.
– Rozhodla se tam zůstat, – odpověděl otec bez mrknutí oka.
– To ti řekla?! – vykřikla dívka, – a co já?! Ona na mě zapomněla?! Opustila mě?!
Janu zachvátila hysterie. Místo toho, aby ji nějak uklidnil, otec ledově řekl:
– Vůbec se neumíš chovat. Je mi hanba, že mám takovou dceru. Jdi do svého pokoje. Vyjdeš, až se uklidníš.
Jana brečela téměř do rána. Nikdo za ní nepřišel, nikdo ji neutěšil.
Samozřejmě, Danu si okamžitě znechutila.
Nová paní domu, zkrátka macecha, se ukázala být stejně přísná jako Vladimír.
Ve všem stála za otcem, souhlasila se všemi jeho rozhodnutími a metodami, které vůči Janě používal. Sama ji nenapadala, ale ani jednou se jí nezastala, ani jednou ji nebránila.
Otec požadoval, aby se Jana dál podílela na chodu domácnosti, Dana hned rozdělila povinnosti. A když Jana něco nezvládala, rozhodně se nehrnula jí pomoci.
Zkrátka, místo jednoho vychovatele, byli v domě hned dva, kteří zpívali stejnou písničku.
Jana to měla těžké. Nestačilo, že ji matka opustila, teď jí ještě spadla na krk „tahle“.
Někdy Jana vybuchla a byla na Danu hrubá, ale ta se z neznámého důvodu na otce nikdy nešla stěžovat. Jana tomu nerozuměla a přesvědčovala sama sebe, že „tahle“ má špatné svědomí.
Čas plynul.
Jana dokončila školu a podala přihlášku na univerzitu. Na státem hrazené místo se však nedostala, přijali ji jen na placené studium.
Otec prohlásil, že za studium platit nebude:
– Nedostala ses, půjdeš pracovat, – utrousil nespokojeně.
A tehdy, poprvé, se Dana postavila proti:
– Ne, Vladimíre, holka musí studovat. Žena bez vzdělání to má těžké. Nevadí, zvládneme to.
Jana byla v šoku. Něco takového od macechy vůbec nečekala. Ano, od macechy – protože o tom, že její matka zemřela, už věděla. A dozvěděla se to úplně náhodou. Uslyšela rozhovor:
– Kdy jí to konečně řekneš? – ptala se Dana.
– Asi už jí to došlo. Proč oživovat minulost?
– Ne, Vladimíre, musíš Janě říct pravdu. Sám. V soukromí. A když bude třeba, poplakat si s ní…
Tehdy byla Jana na Danu ještě víc naštvaná – jako by za všechno mohla ona…