A teď, když se díky zásahu macechy nakonec stala studentkou, Jana k ní nezměnila svůj postoj.
Plynuly roky.
Univerzitu měla za sebou. Jana si našla práci a hned se odstěhovala z domova.
Vladimír a Dana zůstali sami. Postupně se jejich vztah začal zhoršovat. Zdálo se, že právě Janina nepřítomnost spustila jejich odcizení.
Dřív se oba věnovali dívce. Teď se měli věnovat jeden druhému.
Ukázalo se, že to není tak jednoduché.
Vladimír začal pít. Častěji a víc. Ukázalo se, že když měl upito, byl velmi agresivní.
Dana ho milovala, a tak to snášela. Několikrát se pokusila promluvit s Janou, prosila ji, aby otce přivedla k rozumu. Ale Jana, která stále žila v dětských křivdách, jen pokrčila rameny:
– Je mi to jedno. Je to váš manžel, tak si ho řešte. Nebo ho opusťte.
– Jak jako „opusťte“? Vždyť skončí špatně! – vykřikla macecha. – Vzpamatuj se, holka, je to přece tvůj otec!
– Žádný otec to pro mě není, – odsekla Jana.
A jak pyšná na sebe tehdy byla! Jak se radovala, že konečně macechu „srovnala“!
Radost netrvala dlouho.
Asi za měsíc zavolala Dana a oznámila, že otec je v nemocnici.
– Zajdi za ním, Jano, – poprosila tiše a se slzami v očích, – vypadá to, že mu moc času nezbývá…
To „Jano“ jí projelo tělem jako elektrický šok. Máma… Tak jí říkala jen ona. Před očima začaly defilovat obrazy z minulosti, z očí se jí hrnuly slzy.
A něco se v Janě změnilo.
Vydala se do nemocnice. Cestou pořád někoho v duchu prosila, sama neví koho:
– Prosím, ať se táta uzdraví, prosím…
Vladimír se z nemocnice dostal za měsíc.
Dana i Jana, i když každá stále po svém, byly šťastné.
Jenže radost netrvala dlouho.
Vladimír byl výrazně slabší, potřeboval pomoc. A to ho rozčilovalo.
Svou zlost, pochopitelně, vybíjel na Daně.
Chudák žena nevěděla, jak mu vyjít vstříc. Ale ať se snažila sebevíc, odměnou jí byly jen nadávky a výhrůžky. Vladimír křičel, že ji vyhodí z bytu, že ať si jde, kam chce, že se na něj přisála jako pijavice a žije z jeho peněz. Všechno to doprovázel vybraným vulgarismem a… alkoholismem.
Vladimír jako by se úmyslně ničil…
Jana nejednou byla svědkem těch odporných scén. Obdivovala Daninu trpělivost, ale i tak s ní nezapředla bližší vztah.
Otce postihla druhá mrtvice, po níž zůstal téměř rok nehybný. Nehybný a zticha.
Dana se o Vladimíra starala jako o malé dítě. Do poslední chvíle se ho snažila postavit na nohy.
Nepodařilo se…
Po pohřbu se Jana potkala s macechou na devátý a čtyřicátý den.
Přijela sama, přestože už přes rok žila s Lukášem. Ten neměl takové „akce“ rád. Jana na to nijak nereagovala: na pohřeb ani nepřišel.
To si ovšem Dana hned poznamenala:
– Promiň, Jano (teď tak nevlastní dceru oslovovala pořád), měla by ses na toho svého kluka víc podívat. Je krutý. Takový zradí v ten nejhorší okamžik.
– Do toho vám nic není, – odsekla Jana, ale slova macechy jí utkvěla…
Vybavila si je, když se Lukáš nečekaně zeptal:
– A nechal tvůj starý závěť?
– Nevím, nic takového neříkal.
– A byli svoji? No, on a ta ženská?
– Ne.
– No to je paráda! Tak ji vyhoď! Vždyť ona podle zákona – není nikdo!