– Jak to myslíš, „nikdo“? – zamračila se Jana. – Vždyť spolu žili víc než deset let.
– No a co? Když si ji nevzal, znamená to, že nechtěl. A to znamená, že byt je teď jen náš! Teda – tvůj!
– Nejspíš – začala Jana přemýšlet nahlas – otec sepsal závěť. Nemohl přece dovolit, aby jeho žena zůstala na ulici. Kdo ví, jak bych se zachovala já…
– Ale jemu to bylo jedno! Určitě! Potřeboval ji jen jako pracovní sílu. To je celé. Takže se tím netrap. Všechno bude v pohodě.
– Já se ani netrápím, – odpověděla Jana, – nemám na starosti nic lepšího…
Přesto zašla k notáři. A zjistila: závěť opravdu existuje! A bude přečtena za půl roku.
„Tak přece se o ni postaral,“ pomyslela si Jana podrážděně, „uvidíme, jak to nakonec dopadne.“
Závěť Vladimír sepsal na Janu. Proč to udělal, nikdo nechápal. Byla přece jeho zákonnou dědičkou.
O Daně v dokumentu nebyla ani zmínka. I když Janě připadl i garáž, i auto, i účet v bance.
A částka na něm nebyla malá – koneckonců otec byl voják až do důchodu.
Pro Danu to byla rána z čistého nebe. Ne, s tím, že nedostane byt, počítala. Ale svatě věřila, že jí Vladimír nechá aspoň část peněz. Vždyť je spolu šetřili.
A teď? Co dělat? Nemá žádnou rodinu, nikoho. Už si vyhlédla malý byteček na okraji města, myslela, že zpočátku s placením nebude problém.
Marně doufala…
Zhroutila se hned na schodech notářské kanceláře. Jana stihla svou macechu jen tak tak zachytit…
Doktoři řekli, že není všechno ztraceno: ztuhlost v pohybech pomine a řeč se obnoví. Jen je třeba dodržovat doporučení.
Jana se přestěhovala do otcova bytu – teď už svého – a začala o macechu pečovat.
S ní se samozřejmě přestěhoval i Lukáš.
Přítomnost nemocné ženy v bytě, navíc „naprosto cizí“, ho velmi rozčilovala.
Nepřestával Janě vyčítat, že ji nechce dát do ústavu, ale Jana ho neposlouchala. A co víc, začala se sama zlobit:
– Hele, co ti na tom vadí? Ta ženská je nemocná, potřebuje pomoc. Ano, není moje vlastní. No a co? Ale žila s mým otcem mnoho let. A to, víš, nebylo nic jednoduchého.
– Sama chtěla, tak žila, – odsekl Lukáš, – určitě věděla proč.
– A to, že mě vychovávala, to nic neznamená?
– Říkala jsi, že ji nenávidíš.
– To bylo dávno. Teď si uvědomuju: kdyby nebylo jí, bůhví, jaká bych byla.
– Ale jdi, – ušklíbl se Lukáš, – ty ses udělala sama! Co má co dělat s tebou?
– A vzdělání mám díky téhle ženě. Proto udělám všechno pro to, abych jí pomohla.
Ale Lukáš si z podobných rozhovorů nevzal žádné ponaučení a dál Janu otravoval, až ho nakonec fakticky vyhodila z domu.
A Danu Jana skutečně postavila na nohy. A nabídla jí:
– Zůstaňte tady, jako dřív. Budeme dělat, jako by žádná závěť nikdy nebyla.
– Děkuju ti, Jano, – macecha objala nevlastní dceru slabými pažemi, – zůstanu, ale jen pod jednou podmínkou: že budeme žít samy dvě.
– Samy dvě?
– Jistě. Nemám přece jinou rodinu než tebe.
A Jana souhlasila.
***
Dodnes žijí spolu. Jana se provdala za úplně jiného muže. Mají už dvě děti. Babička Dana děti zbožňuje. Pomáhá své Janě, jak jen může. Dokonce ji nechala jít do práce, když mladšímu byl rok.
A jak jinak?
Mladí přece musí vydělávat. A byt už je načase vyměnit za větší…
P. S. Dejte like a sledujte náš kanál.