Snažila se udržet klid, i když v ní všechno vřelo.
— Ale prosím tě, drahá, chtěla jsem se jen podívat na nějaké recepty k večeři. Tolik zajímavých věcí… asi jsem někde omylem něco zmáčkla a najednou to bylo pryč, — vymlouvala se Jaroslava Sedláčeková rozpačitě a uhýbala pohledem.
Viktorie Moudrýová jí tablet prakticky vytrhla z rukou a horečně zkontrolovala nastavení. Srdce se jí sevřelo — zařízení bylo vrácené do továrního režimu. Pryč byly všechny podklady, poznámky, rozhovory i fotografie. Rozsah té pohromy jí doslova zamotal hlavu a musela se opřít o stůl, aby se udržela na nohou.
— To snad nemyslíte vážně… Nemohla jste se aspoň zeptat, než jste sahala na cizí věci?! — vyhrkla. Hlas se jí třásl vztekem i bezmocí.
Jaroslava reagovala jen lhostejným pokrčením ramen.
— Jsme přece u mě doma. Tady je všechno společné, nic tu není jen tvoje, — pronesla tónem, jako by šlo o samozřejmou pravdu.
Právě tahle ledabyle pronesená věta byla pro Viktorii poslední kapkou. Došlo jí, že tady žádné domluvy ani slušnost nezabírají. Pokud si chce uchovat aspoň zbytky kontroly nad vlastním životem a věcmi, bude muset jednat. Bez dalšího slova se stáhla do svého pokoje, aby se uklidnila a promyslela další krok.
Pozdě večer, po dlouhém převalování myšlenek, dospěla k rozhodnutí. Jestli Jaroslava Sedláčeková nechápe hranice a pojem respekt, pak jí je někdo musí vysvětlit — nejlépe jazykem, kterému porozumí. Nápad na drobnou, ale výmluvnou odvetu se zrodil náhle. Viktorie si uvědomovala, že to není ideální řešení, ale v dané situaci se jevilo jako jediné možné. Rozhodla se využít svůj důvtip a znalosti tak, aby dala tchyni lekci bez otevřené hádky.
Po nedávném konfliktu a tak okatém překročení všech mezí si sama před sebou obhájila, že i když půjde jen o malou pomstu, je v podstatě oprávněná.
Na jednom e-shopu s žertovnými dárky objednala rtěnku s extraktem z pálivých papriček — nenápadnou past, která měla stoprocentně přitáhnout Jaroslavinu pozornost.
Když balíček dorazil, Viktorie jej pečlivě rozbalila a výraznou rtěnku nechala ledabyle pohozenou na toaletním stolku. Ještě předtím se ujistila, že si jí Jaroslava všimla a dobře si zapamatovala, kde leží.
A přesně jak Viktorie očekávala — Jaroslava Sedláčeková, která nikdy neodolala ničemu novému a blyštivému, si kosmetický přírůstek brzy všimla. Viktorie z povzdálí sledovala, jak tchyně bere rtěnku do ruky, zastavuje se před zrcadlem a s potěšením si nanáší novou barvu na rty.
— Jé, to je ale odstín! Schválně, jak mi to sluší, — pochvalovala si Jaroslava, netušíc, že se právě chytila do pasti.
O pár minut později se její výraz změnil. Nejprve cítila lehké štípání, které přičítala běžné reakci na nový produkt. Jenže pocit se rychle stupňoval, až přešel v nesnesitelné pálení.
— Co to má znamenat… Proboha, co se mi to děje?! — vykřikla a vrhla se k umyvadlu. Proud studené vody mířil přímo na její rty, zatímco se zoufale snažila bolest utišit. V očích se jí mísil šok s bolestí a naprostým nepochopením.
Viktorie, která scénu pozorovala zpovzdálí, pocítila zvláštní směs vítězství a výčitek. Přistoupila k Jaroslavě a podala jí sklenici studené vody.
— Možná nějaká alergická reakce na nové složky. S neznámou kosmetikou je lepší zacházet opatrně, — poznamenala klidně a jen stěží skrývala pobavený úsměv.
Jaroslava, stále ještě otřesená, přikývla a dál si chladila rty.
— Asi máš pravdu… ano, drahá, — zamumlala. V jejím hlase se poprvé ozval náznak pokory.
Ačkoli Viktorie dosáhla toho, co zamýšlela, a krátký pocit zadostiučinění byl sladký, někde hluboko v ní se začala ozývat otázka, kam až je ochotná v tomhle tichém boji zajít a jestli podobné drobné výhry skutečně řeší to podstatné.