Ta prasklina se jí v hlavě rozběhla do všech stran. Julie Sedláčeková se vrátila zpátky do přítomnosti a s rozhořčením se zadívala na manžela.
„Takže to máte hezky zařízené,“ vyjela. „Tvoje sestra se promění v chůvu a já mám nastoupit do práce, protože tvoje máma s Karolínou Blažekovou to mají prý strašně těžké?“
Radovan Janeček jen neochotně přikývl, jako by tím chtěl říct, že se to prostě seběhlo samo a on s tím nic nenadělá.
Vyrůstal v domácnosti, kde měla hlavní slovo matka. Jeho úkolem bylo poslouchat, neodmlouvat a předávat dál rozhodnutí, která za něj někdo jiný učinil. Přesně to dělal i teď. Automaticky počítal s tím, že Julie se zařadí stejně tiše a bez odporu.
„Víš, co mě štve úplně nejvíc?“ pokračovala, hlas se jí třásl, ale nutila se mluvit klidně. „Že se mě na nic neptáte. Prostě mi oznámíte hotovou věc. Jako bych byla kus nábytku, co se dá kdykoliv odsunout stranou.“ Zhluboka se nadechla. „Když už jste si všechno tak krásně naplánovali, gratuluju. A teď poslouchej, jak to vidím já.“
Radovan ztuhl a upřeně ji sledoval.
„Do práce nepůjdu. Ani teď, ani za měsíc. A už vůbec ne podle scénáře tvojí matky. Jsem na mateřské a mám na to plné právo. Jestli někomu chybí peníze, ať si najde přivýdělek. Dělají to tak všichni.“
Chtěl něco namítnout, ale slova se mu rozpadla dřív, než se dostala ven. Zbyl jen unavený povzdech a prázdný pohled. Julie popadla dceru, odešla s ní do ložnice a nechala Radovana samotného v kuchyni.
Samozřejmě tím to neskončilo. Později večer, když už byt utichl, se ozval jeho nejistý hlas: „Zítra si jen v klidu promluvíme s mámou. Bez hádek. Ona to chce jen vysvětlit.“
Promluvili si.
„Julie, zkus to pochopit,“ spustila sladce tchyně. „Karolína to má opravdu složité. Ty máš manžela, nejste na to sama. Copak je takový problém trochu pomoct?“
Seděli v obýváku všichni čtyři. Radovan se usadil stranou, jako by se ho celá situace netýkala. Karolína se mračila a bezcílně míchala lžičkou prázdný hrnek. Vypadala uraženě, ale zároveň tak, že je připravená velkoryse odpustit.
Julie mlčela. Nejraději by odešla, ale slušnost jí nedovolila zvednout se a prásknout dveřmi.
„Já vím, že to nemáš lehké ani ty,“ pokračovala tchyně s hraným povzdechem. „Ale jste na to dva. Společně to zvládnete. Karolína je na všechno sama. Malé dítě, žádná opora.“
Karolína souhlasně zakývala hlavou. „Kdyby aspoň bývalý posílal alimenty,“ povzdechla si. „Zmizel, jako by se po něm slehla zem.“
Julie stále mlčela. Mohla by připomenout, jak Karolína ještě nedávno tvrdila, že je lepší být svobodná matka než snášet „takového chlapa“. Nebo jak jí nosila tašky s oblečením pro miminko a slyšela jen výtky, že modrá kombinéza se k holčičce nehodí. Místo toho se jen podívala na Radovana. Uhýbal očima.
„Nechceme přece nic nemožného,“ vložila se znovu tchyně. „Jen na nějakou dobu. Ty nastoupíš do práce, Karolína pohlídá děti a Radovan převezme část starostí… vždyť je to rodina a rodina si má pomáhat.“