– Měla jsi štěstí, Jano, – poznamenal opatrně Vladimír, když odstraňoval obvazy z Janiny hlavy – klidně jsi mohla přijít o oči. Za celou svou praxi jsem nic podobného nezažil… A proč se usmíváš jako blažená?
Jana se skutečně usmívala. Nevrhla se k zrcadlu, aby si prohlédla poškrábaný obličej, nekladla žádné otázky. Ani se nezeptala, za jak dlouho se jí rány zahojí…
– Naštěstí ti jen sedřeli kůži z hlavy, – pokračoval Vladimír zamyšleně – mohli ti klidně prorazit lebku… Fakt máš kliku… Usmíváš se? Mám tě snad poslat na psychiatrii?
– Není třeba mě nikam posílat, – ozvala se konečně Jana – všechno je v pořádku. A usmívám se, protože má maminka je teď v klidu. A táta taky…
– Jsou v klidu? No teda! Vždyť oba zemřeli… jeden po druhém, pokud si dobře vzpomínám…
– Ano, zemřeli. Ale nenašli klid.
– A jak to ty víš?
– Řekli mi to… ve snu… Víte, někdy jsou sny tak jasné, jako by se to dělo doopravdy…
– Znám takové… – Vladimír se zamyslel – taky se mi párkrát zdály. Jenže… co s tím mají společného ti havrani? Proč na tebe zaútočili?
– Já nevím… – Jana zjevně nechtěla nic vysvětlovat – kdo ví, co všechno se může stát…
– Tak proč se teda culíš? Něco přede mnou tajíš, Jano… No nic. Oddělal jsem ti obvazy, nalepím ještě pár náplastí a můžeš jít.
– Děkuju, Vladimíre…
– Ale prosím… Je to moje práce… A přesto mě zajímá: proč ti havrani útočili? Bylo jich moc? Po vsi se prý říká, že to bylo celé hejno…
– Kdepak hejno… Byli dva. Muž a žena…
Vladimír na ni překvapeně pohlédl:
– Jsi si jistá, že jsi v pořádku?
– Jo, všechno je v pořádku… Půjdu už…
– Nebojíš se jít sama? Já bych po něčem takovém tedy sám nešel… hned takhle… Co kdyby se vrátili? Třeba čekají v parku?
– Pochybuju, – usmála se Jana – myslím, že i oni už mají klid…
– No dobře, jak chceš… Jdi… Ale dávej na sebe pozor… Příště ti klidně můžou vyklovat oči… Ježiši, co to kecám? Ještě aby se u nás stalo normou, že na lidi útočí ptáci…
– Nebojte se, Vladimíre. Budu opatrná… kvůli vám, – Jana se znovu usmála a vyšla z ordinace…
Domů šla sama. Přes park… Z nějakého důvodu byla přesvědčená, že vše už je uzavřené a včerejší útok se už nikdy nebude opakovat.
***
Proč si ptáci oblíbili dům jejích rodičů, se dalo jen hádat.
Stalo se to už dávno. Jana byla tehdy ještě holčička…
Nejprve se tam zabydleli lesní holubi. Usídlili se pod střechou a začali tam hnízdit.
Nejdřív to rodiče dojímalo, ale později je to začalo štvát.
– Celou střechu nám zaneřádili, – bručela Zuzana – ten smrad se táhne po celém dvoře…
– Přesně tak, – přitakával Jan – ještě aby ti na hlavu pustili něco extra…
– Sušit prádlo je utrpení, – stěžovala si Zuzana – jen hlídej a odháněj je celý den, ne-li dva… Udělal bys s tím něco… Ať se tu už neusazujou… Už je mám dost…