– Nesmysl, – odsekla Zuzana, – já je trpět nebudu.
– Tak si to zařiď sama! – vybuchl Jan. – Mně nevadí. Vůbec víš, že vrány žijí v páru po celý život? Jako labutě… A dožívají se vysokého věku… A ta jejich hnízda – to je skoro navždy… Dokážeš si představit, jak jsou chytré?
Zuzana neodpověděla. Jen znechuceně vrtěla hlavou, zatímco Jan si povzdechl a odešel do dílny.
Ale křik vran slýchat bylo každý den. Někdy už brzy ráno, jindy pozdě večer. Pro Zuzanu to bylo k nevydržení. Noční můra, co nemizela.
– Dělají si z nás legraci! – vzdychla jednoho dne. – Normálně se sestěhovali všichni okolo! To je nějaká ptačí kolonie?
Ale nikdo jiný si nestěžoval. Jana se tomu dokonce potichu smála, a Jan jen občas zakroutil hlavou.
Dlouho to Zuzana nevydržela. Nakonec si přivedla z města nějakého Marka, člověka, který „se vyzná“.
– Musí se najít způsob, jak je odtud vyhnat, bez šplhání na strom, – vysvětlovala mu.
Marek dlouho uvažoval a potom přitakal:
– Zkuste je vytlačit hlukem. Nebo odlesky světla… Ty jim nesedí…
A tak začali kolem stromu věšet CD disky, pásky, nastavit na strom zrcadlo na slunce, dokonce i hlasitou hudbu pouštěli.
Ale vrány? Jen si sedly dál. Trochu níž, trochu výš… A dál si žily po svém. Dvě, někdy čtyři, občas jich přišlo více… Jakoby to byli staří známí.
– Už nevím, co víc udělat, – zoufala si Zuzana. – To snad máme celý život strávit obklopeni ptactvem?
Jan se pousmál:
– Možná oni si myslí totéž o nás…
A tím vše skončilo. Přijali je. Všechny. Jako další součást dvora, domu, života.
A jednoho dne se Zuzana usmála, když ráno vrána zakrákala v koruně břízy.
– No dobrá, – řekla tiše, – tak tedy buďte…