– Nesmysl, – odsekla Zuzana. – Já je trpět nebudu. Neuděláš to ty, udělá to někdo jiný…
Výhrůžka nezabrala. Havrani žili v sousedství několik let…
Brzy už nebylo na stromě jen jedno hnízdo…
A tehdy se Zuzana rozhodla, že je čas jednat…
Hnala havrany, stromem lomcovala, dokonce se je snažila vyudit kouřem…
Nic nepomáhalo. Havrani hlasitě protestovali, ale k odletu se neměli…
A s obdivuhodnou vytrvalostí dál vychovávali nové a nové potomky…
A tehdy se Zuzana rozhodla jednat radikálně.
Požádala Marka, aby vylezl na strom a shodil mláďata…
Ten zprvu odmítal, ale když mu do ruky vložila „tekutou korunu“, se zaťatými zuby souhlasil…
Když dospělí havrani nebyli nablízku, udělal Marek to, oč ho požádala…
Když se „rodiče“ vrátili, bezmocná mláďata už ležela pod stromem.
Nešťastní ptáci nad nimi kroužili a křičeli…
Zuzana už to nemohla poslouchat. Popadla koště a šla „do útoku“.
Ptáci se uhýbali, ale neodletěli… Zřejmě stále doufali…
A pak se stalo něco neuvěřitelného. Zuzana si vzpomněla, že na plotě visí síť…
Ve vzteku ji popadla a hodila na ptáky… Jeden havran uhnul… Ale jeho družka… Uvízla v pasti. Bezradně poskakovala pod sítí vedle svých mláďat a marně se snažila dostat ven…
Ale ani to nestačilo – Zuzana do nešťastného ptáka začala mlátit koštětem…
Není jasné, jak by to dopadlo, kdyby se neobjevil Jan…
Doslova odstrčil manželku a „vězenkyni“ osvobodil. Když uviděl mrtvá mláďata, zaklel…
Havrani ještě nějakou dobu kroužili nad dvorem…
A pak odletěli…
Po sobě však zanechali hrozivé krákání, které ještě dlouho znělo v hlavách…
Zuzana byla spokojená:
– Doufám, že to pochopili…
Jan na ni chvíli mlčky zíral a pak bez slova odešel do domu…
Od toho dne se v rodině Jany všechno rozpadlo. Jan a Zuzana se nejen hádali, ale hádky přecházely v rvačky…
Pak začal Jan pít…
Potom Zuzana onemocněla…
Zemřela během dvou let…
Po pohřbu se Jan už téměř nikdy nestřízlivěl…
Jednou usnul s cigaretou…
Část domu vyhořela. Zrovna ta, která byla nejblíž té havraní bříze…
Havraní jí neříkali jen samotní majitelé…
Všichni sousedé v okolí pravidelně vídali na ní dva obrovské havrany a slýchali jejich zlověstné krákání…
Jana zůstala sama. Postupně dům opravila. Břízu, která při požáru rovněž utrpěla, nová majitelka porazila. Sama, samozřejmě, ne… Ale přece jen…
Jana v hloubi duše strašně toužila zapomenout na tu hrůzu, kterou kdysi způsobila Zuzana… A pouhá přítomnost té břízy všechno připomínala… A ti havrani…
Zda to byli ti samí ptáci, nebo jiní – nad tím Jana nepřemýšlela. Ale slyšet je – to bylo utrpením…
Proto doufala, že když zmizí ten proklatý strom, zmizí i ptáci.