Když bylo Ivaně šest let, neznámý strejda se zlatým zubem jí nabídl bonbón. Vlastně jí Vendula říkala, že si od cizích lidí nesmí nic brát, ale tohle byla její nejoblíbenější „Vlaštovka“, a tak Ivana bonbón popadla, pevně přitom zavřela oči a čekala na hrom z nebes, jak maminka předpovídala.
Nic se nestalo. Strejda se na ni usmál, lehce ji klepl do nosu a poradil jí, aby poslouchala maminku. A Ivana poslouchala – jinak Vendula vytáhla švihadlo a…
Ten večer to bez švihadla taky nešlo. Vendula našla v kapse její bundy zmačkaný obal od bonbónu a začala vyslýchat, kde Ivana ten bonbón vzala. Lhát matce – to bylo ošklivé, to Ivana věděla jistě. A tak všechno řekla.
Jak Vendula křičela! Ivana se bála, že jí prasknou ušní bubínky. A kolikrát už dostala švihadlem! Radši nemyslet – ještě že se rozplakal Jakub, a Vendula se hned vrhla k němu, okamžitě na dceru zapomínajíc.
Vendula Ivanu neměla ráda, a Ivana to moc dobře věděla.
Naopak svého druhého dítěte – mladšího bratra Ivany jménem Jakub – Vendula naprosto zbožňovala. Byl o tři roky mladší než Ivana. Ivana ho měla zpočátku také ráda – připadal jí jako malý, roztomilý drobeček. Ale když trochu vyrostl, bylo těžké ho mít ráda: z nějakého důvodu se z Jakuba stalo přesně to, co Ivana nesnášela.
„Maminko, ty vaříš tak výborně, můžu si přidat?“ – ptával se slizkým hláskem.
Vendula vařila příšerně – pořád jen prázdnou zelňačku nebo nudle s majonézou. A Jakub si tu polévku sám po trošce vyléval do záchodu, Ivana to viděla na vlastní oči. Ale Vendula mu věřila: hned zářila a říkala, že je její jediné štěstí v tomhle zatraceném životě. A večer za něj sama dělala matiku, nebo přikázala Ivaně, aby to udělala. A ráno, když šli do školy, mu nenápadně strkala peníze do kapsy. A když Ivana prosila o peníze na školní obědy, tvrdila, že žádné nemá – a ať se obrátí na Karla.
Karel byl doma málokdy. Pracoval u policie a pořád byl na nějaké akci. Ivana párkrát tu „akci“ viděla – nízká, oplácaná blondýna s lesklými rty. Vodil ji po kavárnách a vozil se s ní v taxíku. A když Ivana žádala peníze, nazval ji povalečkou a chtěl vidět žákovskou. A tak prosit přestala, protože v žákovské to celou dobu svítilo na červeno – a Vendula už nikdy nezapomněla ji řádně potrestat.
Vendula Ivanu neměla ráda, a Ivana to moc dobře věděla.
Když Ivana nadhodila, že po deváté třídě pojede do Trutnova studovat módní návrhářství, Vendula ji znovu zmlátila, i když už byla dost stará – uměla se bránit a vyhrožovala, že odejde z domu. Když odporný buclatolící Jakub vpadl do místnosti a řekl: „Maminko, uklidni se, máš nemocné srdce, neměla by ses rozčilovat!“, nechala ji Vendula na pokoji, ale to Ivanu jen víc rozzlobilo. To je ale hrdina, pomyslela si.
Do Trutnova stejně jela a na školu se dostala: ukradla Karlovi z peněženky peníze, nechala lístek na kuchyňském stole. Ukázalo se, že s tím srdcem si Vendula nevymýšlela – skončila v nemocnici, a Karel přijel za Ivanou, aby ji odvezl zpátky domů.
Ivana se nevrátila. V kolejním domově se jí líbilo – všichni tu byli jiní, ne tak nudní jako ve škole, ale svobodní a tvořiví.