Za půl roku se naučila kouřit, šít si úchvatné modely z jakékoliv trochu použitelné hadry a tahat z kluků peníze.
A pak potkala Davida. Měl bledou aristokratickou tvář, úzké, do krve rozkousané rty a dlouhé prsty, které buď brnkaly na struny kytary, nebo svíraly tužku, kterou si David zapisoval své básně. Davidovi také Vendula neholdovala, a to je spojilo – Ivana konečně našla spřízněnou duši.
Střední školu Ivana nechala plavat. Trávili celé dny v bytě, který Davidovi platil jeho bohatý otec. Poslouchali tam hudbu, zpívali duetem Davidovy písničky a kouřili spolu jednu cigaretu. Ivana byla šťastná – nepotřebovala už matku s její neláskou, Karla s jeho milenkami ani diplom – protože David slíbil, že se o ni postará.
Není jasné, jak ji Karel našel. Asi ji práskla spolubydlící z koleje. Vendule zavolali ze školy a oznámili, že Ivana nechodí na výuku. A protože ještě nebyla plnoletá, Karel se vydal ji hledat. David, když viděl Karlovy výložky, se tak polekal, že sbalil Ivaniny věci sám za pět minut. Ivana plakala a prosila Karla, aby ji nechal být, ale on slíbil, že toho hajzla zastřelí, uvidí-li ho ještě jednou poblíž dcery.
Vendula ji přivítala se slzami – ne kvůli tomu, že se jí stýskalo, ale protože se bála, že si Ivana zničila život a určitě je těhotná. A Ivana by bývala byla ráda otěhotněla – pak by jí s Davidem dovolili se vzít. Ale ona těhotná nebyla – za týden dostala menstruaci. Vendula se zaradovala, ale Ivana už méně – opustila ji poslední naděje, že budou s Davidem spolu.
Karel ji zapsal do místního odborného učiliště – sice ne na návrhářku jako dřív, ale na obyčejnou švadlenu. Učení tam byla nuda, doma Vendula stále opěvovala svého milovaného synáčka, zatímco Ivanu neustále kárala, jako vždy, takže bylo těžké říct, kde jí bylo hůř – doma nebo ve škole. Žádné východisko ze situace neviděla, až potkala spolužačku Kristýnu. Ta zářila jako vyleštěná mince, když si vykračovala po ulici v pěkném kabátě, těsně obepínajícím vystouplé bříško.
— Jsi snad v tom? – zeptala se Ivana.
— Ale prosím tě! – protáhla Kristýna. – Vdala jsem se. Čekáme přírůstek.
— No právě. Těhotenský sňatek – to je sen.
Ivana úplně zapomněla, že sama před pár měsíci toužila po takovém manželství.
— Však se nestěžuju! Odstěhovala jsem se od rodičů, nikdo mi neleze na nervy, Pavel mě nosí na rukou! Nemusím pracovat ani se učit – nádhera!
Zašly do kavárny, kde se cpaly zákusky a vzpomínaly na školní léta. A po tom rozhovoru se Ivana rozhodla – i ona se musí vdát.
Najít ženicha nebylo těžké – v tom byla mistryně. A šla na to chytře – hledala klidného a hodného kluka, co má práci, peníze a vlastní byt. Našla – Marek Procházka z pátého patra. Pravda, měl přítelkyni, ale tak nudnou myšku, že přetáhnout Marka bylo víc než snadné.
Svatba byla v lednu. Ještě to nebylo vidět, ale pod šaty už Ivaně začínalo růst bříško.
— Bude to holčička, – řekla sonografistka, a Ivana se zaradovala.