A Marek Procházka se rozesmutněl, ale rychle svůj smutek skryl a poznamenal, že holčička je přece báječná.
Vendula se také rozladila.
„K čemu jsou holky! Jen ti budou brnkat na nervy, a pak se vdají – a je po všem.“
A pak náhle zavyla – jako ženy na pohřbech. Ivana protočila oči – ani tady se z ní nedokáže stát normální matka!
„Mami. No tak co blázníš, vždyť je všechno v pořádku!“
„V pořádku, jasně! Proč ses, proboha, rozhodla vdávat jen tak, protože ses ocitla v tom? Měla jsi to přerušit, vždyť jsem ti to nabízela!“
„To teda nabízela. A proč ty sis nenechala udělat potrat, když jsi čekala mě s Karlem?“
Vendula jí vlepila facku.
„Jak to se mnou mluvíš?!“
„Jak chci, tak mluvím! Ty sis mě takovou vychovala!“
Vendula Ivanu nikdy nemilovala a Ivana to dobře věděla.
Byla šťastná, že už s matkou nemusí bydlet. A když ji Vendula strašila, že jí s dítětem pomáhat nebude, Ivana byla jedině ráda – ještě aby jí zničila život i její dceři!
Ale když se holčička narodila, Ivana zalitovala, že se s matkou rozhádala – bylo to mnohem těžší, než si myslela. Dcerka ječela ve dne v noci, Ivanu z toho bolela hlava jako střep. Marek Procházka začal brát noční směny, nebo mizel k mámě, žádná pomoc od něj nepřicházela. Ze strachu a zoufalství začala Ivana ujíždět na pečivu a sladkém, a za půl roku tak přibrala, že se na sebe nemohla ani podívat do zrcadla. Holčička, která jí první dny po porodu připadala roztomilá, ji teď většinou jen dráždila. Ivaně bylo hanba za to, co cítí, a tak se snažila dělat všechno, co podle svého chápání měla dělat dobrá matka – koupat ji v heřmánkové koupeli, chodit s ní na dvěhodinové procházky za každého počasí, krmit podle hodin. Pojmenovala ji Jitka, po svém Davidovi.
Utekly dva roky. Karel slíbil, že vyřídí jesle pro malou a najde Ivaně práci u jednoho známého podnikatele – něco jako sekretářku nebo tak. Ivana se radovala – být doma jí už lezlo krkem, tím spíš když se ukázalo, že Marek Procházka se pro rodinný život vůbec nehodí. Když přišel domů, umírala nudou, a když nepřišel – umírala žárlivostí. Ne, nemilovala ho, ale bylo jí líto, že on je někde s někým a ona sedí doma a čeká.
„Jakub se chystá do Trutnova na školu, nechceš jet s námi?“ navrhla zničehonic Vendula. „Vždyť to tam znáš, ukážeš mu, jak to chodí. A já, no budiž, pohlídám Jitku.“
Ivana souhlasila. A proč ne?
V Trutnově se všechno změnilo k nepoznání. Ivaně se okamžitě sevřelo srdce, vzpomněla si, jak ji bavilo studovat návrhářství a jak skvěle se měla s Davidem. Jakub má štěstí, bude se učit, žádné starosti – žádné dítě, žádný manžel. V jeho případě tedy manželka. A Ivana – hlupačka, sama si zpackala život!
S takovými myšlenkami stála v supermarketu – Vendula ji tam poslala, protože její milovaný synáček se přece nesmí unavit nošením tašek s nákupem! Oči ji štípaly rozhořčením a rychle zamrkala. A vtom ho uviděla. David stál ve vedlejší frontě – pořád stejně nádherný jako dřív! Vysoký, bledý, s ironickým obloukem obočí. Srdce jí udělalo salto, pak se zastavilo a propadlo se do nekonečné prázdnoty. Ivana zvedla hlavu a s rozzářeným úsměvem vykročila k Davidovi.
„Ahoj!“
Díval se na ni, jako by ji nepoznával.