— No tak, to jsem přece já, Ivana!
Rozesmála se a začala si prozpěvovat jejich písničku, kterou napsali společně.
Na čele Davida se objevila vráska.
— A… — protáhl. — Nepoznal jsem tě.
— Cože, tak moc jsem se změnila? — zeptala se koketně Ivana.
— No jo. Dřív jsi byla taková hubeňourka, a teď — celý pekařský závod! Dej si pozor, takhle si zaděláš na cukrovku!
Z obchodu Ivana vyběhla v slzách, zapomněla nákup v košíku. Vendula se polekala a začala se vyptávat, kdo jí ublížil.
— Napadl tě nějaký úchyl, jo? — vykřikla.
Z jejího křiku se Jitka rozbrečela.
— Mami, jaký úchyl! — Ivana podrážděně dala dceři prs do úst, aby chvíli pomlčela. Jo, měla by ji už odstavit, brzy půjde do školky, ale jak jinak ji utišit?
— Jaký, jaký… no obyčejný! Víš, kolik jich běhá po ulicích! Když mi bylo sedm…
Vendula najednou zcela ztichla a jako by zestárla. Svalila se na oprýskanou židli — pronajali si byt na týden, zatímco Jakub podával přihlášku.
— Nabídl mi bonbon. A pak říká — pojď, ukážu ti štěňátko. A já, hloupá, šla… Tak moc jsem prosila rodiče, ať mi koupí štěně, proč mi ho nekoupili!
Uvnitř Ivany všechno ztuhlo. Proč jí tohle matka říká, ona to vědět nechce! Pálivá, neznámá bolest se jí rozlévala v hrudi. Natáhla ruku a pohladila Vendulu po zádech.
— Mami… tak neplakej, všechno je v pořádku! Nikdo na mě neútočil. Jen jsem si uvědomila, jak jsem tlustá a hloupá. Proč jsi mě nezastavila, proč jsi mi dovolila se vdát? Měla jsi mě donutit dál studovat! Kdo jsem teď? Co mě čeká?
A v tu chvíli se obě objaly a rozplakaly.
Z pokoje vyšel Jakub.
— No ženský, co jste to tu rozjely… Ivano, kdo ti brání zkusit dálkové studium? Času máš dost, pomůžu ti s přípravou. Až pojedeš na zkouškové, máma pohlídá Jitku. Viď, mami?
Jakub mluvil moc hezky. A Ivana tak chtěla uvěřit, že to půjde, že se to může podařit. Ale věděla, co Vendula řekne — ach, můj synáčku, ty jsi ale šikula!
Vendula se podívala na syna, pak na Ivanu.
— A proč ne? Jakub má pravdu! Vždyť nejsi žádná hloupá, určitě to zvládneš. Jéjda, ale nemáš s sebou papíry! Tak moment, hned zavolám Karlovi, ať někoho pošle! Nebo ať ti je doveze ten tvůj Marek Procházka, z něj by konečně byl nějaký užitek!
— Jak to myslíš…? — Ivana nemohla uvěřit vlastním uším. — Já fakt můžu jít studovat? A co Jitka?
— Jakub to říkal správně – já ji pohlídám. Vždyť nejsme cizí.
— Mami… Maminko, já tě tak moc miluju!
Ivana sama nevěděla, jak jí ta slova vyklouzla. Vendula se na ni dívala překvapeně, jako by Ivana právě oznámila, že se vdává za papeže.
— Dceruško, co to povídáš… Samozřejmě, že ti pohlídám i pomůžu…
Vendula sevřela rty, vzdychla a s námahou ze sebe dostala:
— I já tě mám ráda, to přece víš. Jenže ty mě nikdy neposloucháš.
— Budu tě poslouchat, mami, budu!
Zase obě brečely a zase se objímaly.
Jakub mávl rukou, utrousil něco jako „ženský“ a vyšel ven.
A ony tři zůstaly dlouho sedět v objetí. Nejprve plakaly, pak se smály. A pak znovu plakaly. Vendula měla Ivanu ráda, a Ivana teď už to věděla.