Kristýna Moudrýová seskočila z minibusu na zastávce u samoobsluhy „Oceán“, tiše si ulevila nadávkou a s námahou překročila hromadu špinavého sněhu. Chodník byl kluzký jako sklo a vítr tak ostrý, že se zdálo, jako by dokázal zmrazit i dávné křivdy. Jenže ty nezamrzaly. Ty hřály. Kristýniny křivdy byly uleželé, hutné a pečlivě střádané, jedna vedle druhé, s puntičkářskou láskou. Připomínaly staré složenky za energie – nevyhodíš je, protože co kdyby se ještě někdy hodily.
— No nazdar, už jsi tady, — ozvalo se shora. Hlas z balkonu byl nepříjemně ostrý, jako když se strhává škraloup z mléka. — Mysleli jsme, že ses někde zapomněla s bůhví kým.
Kristýna zvedla hlavu. Helena Urbanová, její tchyně, stála ve třetím patře a mávala utěrkou, skoro jako by vyvěšovala kapitulaci. Jenže v tomhle domě se bílé vlajky nenosily. Tady se bojovalo jen pod rudými prapory, a občas i s lebkou navrch.
— Byla jsem u notáře, — odpověděla klidně, hlasem pevným a studeným jako betonová zeď. Ne proto, že by byla vyrovnaná. Ale proto, že už dávno narazila na konečnou. — Převzala jsem listiny k bytu. Je oficiálně napsaný na mě.
— Aha, tak takhle! — Helena Urbanová už už zavírala balkonové dveře, pak si to rozmyslela. — To se to vdává, když to takhle sype! Nejdřív byt, pak třeba podnikání, a náš syn ať si klidně doma pere ponožky, co?
Kristýna mlčela. Dospěla z fáze, kdy se lidé hádají v afektu. A popravdě, hádat se přestala už dávno. Poslední měsíce připomínaly absurdní divadlo, kde stála na jevišti bez replik. A když už jí někdo roli přidělil, rozhodla se ji odehrát beze slov.
V bytě to páchlo přepálenou cibulí a dusnou nespokojeností.
— Kde ses toulala půl dne? — ozval se Adam Tkadlec, její manžel. Oči měl přilepené k televizi, ani se neotočil. — S mámou jsme ti volali.
— Byla jsem v práci a pak u notáře pro ty dokumenty. Říkala jsem to. Jsem vyčerpaná. Probereme to večer?
— Večer běží seriál. S mámou.
Kristýna přikývla. Adam a jeho „máma“ tvořili nerozlučnou dvojici, asi jako hrnec a poklice. Jenže tím, kdo schytával rány, byla pokaždé ona.
Helena Urbanová se kolem ní prosmýkla v pantoflích.
— A co kdybychom se s Adamem nastěhovali do toho tvého bytečku? Nač ho máš sama? Stejně bydlíš tady, tam je prázdno. Tenhle byt bychom pronajali, aspoň nějaká koruna navíc. Já přece nebudu brát důchod věčně. Ty jsi teď přece paní majitelka, tak se poděl.
Kristýna se na ni podívala pohledem, jakým se zírá na sklenici zkyslých okurek. Kdysi chutnaly. Teď se nedaly ani očichat.
— Ne, Heleno Urbanová. Ten byt je můj. Dědictví po babičce. Nehodlám z něj dělat noclehárnu.
— No to snad ne! — rozhodila tchyně rukama. — Jaká dravost! Ještě nedávno ses sotva držela manžela, a teď najednou velká paní! Podnikatelka! Cukrárnu by chtěla! Jiní splácí hypotéku dvacet let a tahle to má bez práce!
— Poslední dva roky jsem se o babičku starala já. Převazovala jsem ji, vařila, běhala po doktorech. Vy jste se ukázali jednou za měsíc, zkontrolovat, jestli ještě dýchá. Tak mi prosím nevykládejte o „bez práce“.
— Slyšíš to, Adame?! — vykřikla Helena Urbanová. — Takhle s námi mluví tvoje žena! Já ji brala jako vlastní! Knedlíky jsem dělala, prádlo prala, a ona mi bude odsekávat! Prodej ten byt k čertu, ať ty peníze jdou rodině!
Adam, aniž by ztišil televizi, utrousil:
— Možná by to šlo, Kristýno… Když by se pronajímal, šlo by to přece do společného. Do rodiny.
Kristýna ucítila, jak se jí pod kůží cosi pohnulo. Něco tmavého, mazlavého a těžkého, co se pomalu probouzelo a hlásilo se o slovo – a ona ještě netušila, že ten pocit má jméno a že se brzy ozve naplno.