Lucie se v neděli probudila kvůli hlasitému zadávání PIN kódu ke dveřím. Někdo mačkal tlačítka s takovou zuřivostí, jako by mu bankomat odmítl vydat výplatu.
Vyskočila — v obnošeném tričku, s culíkem na temeni a očima jako panda po diskotéce. Zašátrala po zemi, natáhla si šortky, přiběhla ke dveřím a podívala se kukátkem.
Na prahu stála ona. S tvářemi načervenalými po uhlopříčce a koženou složkou pod paží. Martina. Právnička. Toho Petra. Toho bývalého. A, jak se ukázalo, i té nové lásky jeho života.
— Dobré ráno, Lucie, — pronesla chladně, jako by sdělovala výsledky biopsie. — Máme spolu důležitý rozhovor.
Lucie mlčky otevřela dveře.
— Pojď dál, když už tak hoříš touhou, — kývla, jako by zvala na popravu.
Martina vešla a začala si prohlížet interiér. Lucie hned pocítila, že to tu začne být cítit formalitou, jako nová složka z papírnictví.
— Zastupuji zájmy Petra. Podal žalobu na rozdělení společně nabytého majetku.
Lucie si otráveně povzdychla a opřela se o parapet.
— Co, on se z té lásky k tobě tak rozohnil právnickým uvažováním? Anebo mě chce prostě dorazit, než se zvednu ze země?
— Nejsem tu kvůli osobním záležitostem, — odsekla bez emocí Martina.
— A to je škoda. Kdyby ses vyznala v osobních věcech, netočila bys románek s chlapem, co má doma ještě i zubní kartáček.
Martina to ignorovala a pokračovala:
— Podle jeho slov byl byt pořízen během manželství, takže podléhá rozdělení.
Lucie si jen hvízdla.
— Péťa se úplně zbláznil? Ten byt je dárek od mých rodičů k třicátinám. Ještě před ním, před svatbou, před vším.
— Máš k tomu nějaké doklady? — zeptala se Martina tónem knihovnice, co se chystá zavolat ochranku kvůli ztracené průkazce.
Lucie se otočila k polici. Za kuchařkou na námořnickou pohankovou kaši vytáhla plastovou složku. Starou, ošoupanou, ale uvnitř se skrývalo posvátné: darovací smlouva. Byt jako dar. Před sňatkem. Podpisy. Razítka. Není co vykládat.
— Tady, čti. Jen neolizuj rohy, jsou mi drahé.
Martina listovala dokumenty zamračeně. Trvalo to sotva minutu, ale napětí v místnosti zhoustlo jako fronta u praktického lékaře.
— To ovšem mění situaci… — zamumlala a hlas jí nepatrně zakolísal. — Ale Petr tvrdí, že se podílel na rekonstrukci. Finančně.
— Jednou koupil záchod. A to ve slevě. A stavební suť vynášel jeden večer — protože jsem mu slíbila, že ho týden nebudu sekýrovat. To je všechno. Celá jeho „účast“.
Lucie přistoupila blíž, opřela se o opěradlo židle.
— Hele, Martino, chápu, že jsi teď jeho právnička, nová ženská a po sousedech dokonce i paní jeho nové chaty. Ale jestli jsi někdy v životě někoho milovala natolik, aby ses kvůli tomu spojila se třemi hypotékami, dvěma křivdami a jedním opravdovým „miluju tě“, tak pochopíš — že teď prostě provádíš něčí pomstu. Cizí. Špinavou. A zaplatíš za ni ty.
Martina mlčela. V místnosti viselo dusno. Lucie se najednou cítila unavená. Ne ze slov. Ze všeho.
— Víš, — řekla tiše, — nejsi první, kdo sem dorazil s balíkem papírů a výrazem buldozeru. Před tebou byl soud. Před soudem notář. Před notářem Péťova milenka z finančáku, která taky řvala, že jsem mu zničila život. No říkám si, vítej do fronty, kočko. V rohu je kávovar, teda kapučíno neumí, jen trpělivost.