— Lucie, — začala Martina už bez naléhání, — i já mám své meze.
— Ale měla bys je nemít. Teď jsi jeho štít. Jeho bariéra. Jeho zákonný způsob, jak se mi pomstít za to, že jsem neodpustila. Nelituju. A nechybí mi.
Martina pomalu a opatrně složila dokumenty zpátky.
— Předám Petrovi, že máte dokumenty v pořádku. Myslím, že by bylo lepší, kdybyste si promluvili osobně.
— Nemyslím. Náš poslední rozhovor skončil ve chvíli, kdy se pokusil odnést křeslo a uvízl ve dveřích. Příliš symbolické na to, abych to opakovala.
Martina vstala. Došla ke dveřím, zastavila se.
— Lucie… — Otočila se. — On vážně věří, že sis to všechno zasloužila.
Lucie zvedla obočí:
— A on si myslí, že si zasloužil mě. Inu, každý máme svá poblouznění.
Martina odešla. A Lucie zůstala stát na chodbě s tím výrazem, kdy to v tobě celý hoří, ale nekřičíš — protože držíš v ruce dokumenty, ne nůž.
Telefon zazvonil. Na displeji — „Irena“.
— Tak co, Lucie? — hlas advokátky byl veselý a suchý jako šampaňské bez bublinek. — Připravujeme se na válku?
— Ne, Ireno. Ne na válku. Na vítězství.
Petr se objevil jako komár v červenci: nečekaně a rozhodně ne vítán. Přijel k domu v novém „Touaregu“, v obleku od nějakého návrháře, jehož jméno by Lucie patrně nevyslovila napoprvé správně. A přitom mu kdysi žehlila košile — a přesně věděla, kde má vytahané očko a kde se mu zrádně potí podpaží.
Vyšel do patra a zaklepal. Nezazvonil, nenapsal, neohlásil se předem — ne, přesně jak to má rád: vlézt, aniž by se ptal, a tvářit se, že je to úplně normální.
Lucie otevřela dveře na řetízek. Bez make-upu, v tenkém županu na nahém těle. Vlasy trochu rozcuchané, rty — po sklence vína, kterou si nalila, aby mohla usnout, a neusnula.
— Ahoj, Lucie, — řekl Petr, jako by se nerozváděli, jen se na dva dny rozjeli každý do jiných lázní.
— Ahoj. Ztratil jsi paměť? Dneska nemám návštěvní den.
— Chci si promluvit. Bez advokátů. Bez papírů. Bez téhle komedie.
Lucie se na něj podívala skrz škvíru.
— To ty tomu říkáš komedie? Milý zlatý, tohle je drama. A ty jsi v něm ubohá vedlejší postava. Fajn, pojď dál. Jen tě varuju — v koupelně mám chlapa. Pravda, keramického, ale tváří se dost odsudivě.
Petr vešel. Usmál se. Rozhlédl se — jako by ten byt stále patřil jemu. Jako by pořád patřila jemu i ona.
— Nezměnila ses, — řekl, když procházel do obýváku.
— Ano, nemám funkci „aktualizuj na verzi Naivní 2.0“.
Lucie došla do kuchyně, vzala dvě sklenky.
— Dáš si víno?
— Překvap mě.
Nalila. Postavila sklenku před něj, sama si sedla naproti. Župan se jí rozevřel trochu víc, než by měl, ale nenapravila to — ať se dívá. Ať vidí, co ztratil. Co už není jeho. A nikdy nebude.
— Nechtěl jsem, aby to takhle skončilo, — řekl, zíraje do sklenky.
— Opravdu? A jak jsi to chtěl? Abych, když jsem vás viděla spolu s Martinou, jí nabídla přátelství a místo ve skříni?
Podíval se na ni — dlouze, tím pohledem, ze kterého jí kdysi běhal mráz po zádech. Kdysi. A teď? Teď jen podráždění a známé bodavé prázdno.
— Vždyť víš, byl jsem tehdy… zmatený. Ten stres, práce, ty ses mi zdála… cizí…
— Ach jo, klasika. „Ty ses změnila.“ Říkají to pokaždé, když se chtějí vyspat místo s tebou s někým jiným. A pak v těch jiných hledají „tu jedinou“, kterou už dávno ztratili.