Udělal doušek. Mlčel. Pak vstal, přistoupil blíž. Naklonil se.
— A přece mě pořád chceš, — zašeptal. — Cítím to.
Lucie zvedla oči. Postavila se. Na okamžik mezi nimi zavládlo ticho. Nebezpečné. Napjaté. Jako elektřina před bouřkou.
— Chci si vzít zpátky to, co mi bylo ukradeno. Ne tebe. Sebe.
Stál pořád blízko. Příliš blízko. Cítila vůni jeho parfému. A vůni vzpomínek — těch, které se neztratí ani po generálním úklidu.
Naklonil se k její tváři. Políbil ji. Pomalu, bez nátlaku. Jako by čekal na odezvu.
A ona… necouvla.
Ale taky neodpověděla. Jen se mu podívala do očí.
— Je to komické. Dřív se mi z toho všechno uvnitř svíralo. A teď — ticho. Jako bys nelíbal mě, ale ducha té, kterou jsem bývala, než jsem tě poznala.
Petr poodstoupil.
— Nemáš ponětí, jak mizerně mi je bez tebe.
— Mám. Ale víš, co je ještě horší? Být s někým, kdo tě líbá a zároveň ti lže.
— Martina už není.
— Jsi si tím jistý? — s úšklebkem. — Nebo je zrovna v kuchyni a počítá lžičky?
— Nepřišel jsem kvůli tomu. Chci tě získat zpátky. Všechno napravit. Začít znovu.
Lucie se znovu posadila, nohu přes nohu. Látka županu se trochu shrnula a odhalila stehno. Všiml si. Samozřejmě že si všiml.
— Chápeš přece, — řekla a dívala se mu přímo do očí, — i kdybych tě odpustila… to neznamená, že zase začnu prát tvoje ponožky a tvářit se, že jsi mě nezradil. Jsem jiná, Petře. Už nejsem tou manželkou, která se bojí zůstat sama.
Sedl si vedle ní. Vzal ji za ruku.
— Jsem připraven se změnit. Bojovat. Přestěhovat se. Udělám cokoli.
Podívala se na něj a… usmála se. Ironicky. Úsměvem unaveného člověka, který už toho příliš odpustil — a příliš málo za to dostal.
— Nezapomeň, že tenhle byt je můj. Stejně jako rozhodnutí. A tady je: teď vstaneš, odejdeš a začneš žít svůj život. Beze mě. Bez nás. Protože druhá série téhle tragikomedie nebude.
Pochopil. Viděla to v jeho očích. V tom, jak mu poklesla ramena. Jak vstal. Mlčky. Bez dramatu. Jen se zavazadlem lítosti, které si přinesl sám.
— Sbohem, Lucie, — řekl mezi dveřmi.
— Hodně štěstí, Petře. Ať se ti daří. Ale beze mě.
Dveře se zavřely.
Lucie přistoupila k zrcadlu. Podívala se na sebe.
„Vrátila ses,“ řekla svému odrazu. — „A teď žij. Jak chceš. Bez strachu. Bez něj. A bez lží.“
Lucie stála před zrcadlem a zapínala si halenku. Bílou, s ostrými klopami, jako má státní zástupkyně ve filmu, kde hrdinka vždycky vyhraje na konci. Vlasy sepnuté, rty rudé, oči bez stopy slitování.
— Kdyby měla sebedůvěra vůni, — zamumlala si pro sebe — byl by to Dior a pomsta jedné ženy.
Soud. Malá síň, ve které to voní po kanceláři, rezignaci a levných oblecích. Petr sedí vlevo, zkroucený jako rohlík v igelitu. Vedle něj Martina. Samozřejmě blondýna. Úzké oči, sevřené rty a nehty tak ostré, že jimi snad podepisuje rozsudky bez inkoustu.
Lucie seděla naproti. Její advokátka — Irena — žena, která i v županu vypadá jako žalobkyně. Přísná, strohá, s hlasem, kterým by mohla zatloukat hřebíky. Na její „namítám“ má člověk chuť se vzdát, i když jenom šel náhodou kolem.
Soudkyně byla unavená žena s očima „už jsem to všechno viděla“, ale Lucie zachytila její pohled a pochopila: dneska je na mé straně. Ne z lítosti. Z principu.