Z principu.
— Vážený soude, — začala Irena vstávajíc, — naše žaloba je jednoduchá. Byt, o němž je řeč, darovali Lucii její rodiče ještě před uzavřením manželství. Dokumenty jsou ve spise. Osvědčení o vlastnictví je k dispozici. Tento byt tedy nemůže být považován za společně nabytý majetek.
— Promiňte! — vyskočila Martina. — Ale během manželství manželé prováděli rekonstrukci, kupovali nábytek, vedli společnou domácnost. Tyto investice…
— Tyto investice, — přerušila ji Irena, — byly hrazeny ze společného rozpočtu, ale byt zůstal ve výhradním vlastnictví mé klientky. A navíc, Petr dobrovolně podepsal notářský souhlas, že si na nemovitost nečiní nárok. Kopie je ve spisech.
Soudkyně si odfrkla.
Lucie se podívala na Petra. Byl bledý. Jako by z něj někdo vysál všechen vzduch. Martina ho propalovala pohledem. Její tvář v tu chvíli mohla viset v metru s nápisem: „Pozor, klamavé zdání.“
— Chcete něco dodat? — zeptala se soudkyně Petra.
Vstal. Zaváhal. Odkašlal si. Podíval se na Lucii. Na její rty. Na oči. A sklopil zrak.
— Ne, — řekl tiše. — Je to pravda.
Martina explodovala jako čínská petarda na Nový rok.
— Cože?! Vždyť jsi říkal, že my… sliboval jsi! Že ten zatracený byt vyhraješ! Ty jsi mě podvedl, Petře?!
— Martino, prosím opusťte síň, — řekla klidně soudkyně, zatímco Irena se naklonila k Lucii a se smíchem zašeptala:
— Hra skončila. Pro ně.
Lucie se nepohnula. Seděla jako herečka v závěrečné scéně představení, dobře vědoma, že diváci už stojí a tleskají.
— Rozsudkem soudu se uznává vlastnické právo Lucie. Žaloba Petra se v plném rozsahu zamítá.
Uvnitř něj cosi cvaklo. Ten zámek, co v ní držel strach, bolest a očekávání, povolil. Vstala, poděkovala soudkyni a zamířila ke dveřím.
Martina ji dohnala na chodbě. Bez podpatků, s rozcuchanými vlasy a tváří, kde bylo napsáno jen jedno: konec představení.
— Takže jsi spokojená, jo? Myslíš si, že jsi vyhrála?
Lucie se otočila. Pomalu. Klidně. Jako žena, která ví, kolik sil ji stálo tohle klidné vydechnutí.
— Ne, Martino. Nevyhrála jsem. Jen jsem neprohrála. A to, víš, to už je na začátek dost slušné.
— On se ke mně stejně vrátí.
— Tak si poslechni jednu radu: schovej všechny cennosti a dávej pozor. Umí ubližovat i s úsměvem na rtech.
— Ty jsi taková… namyšlená.
— Já jsem taková svobodná, Martino. Zkus si to. Je to nakažlivé.
A odešla. Bez ohlédnutí. Martina zůstala stát uprostřed chodby jako tulipán vyhozený na břeh po osmém březnu.
Lucie kráčela po ulici. Slunce svítilo jasně. V ruce káva, v kabelce dokumenty. A v hlavě — ticho.
Zazvonil telefon. Irena.
— Lucie, jsi skvělá. Mimochodem, mám známou, potřebuje interiérovou designérku. Je to šéfka agentury, hodně vlivná. Můžeš znovu rozjet své studio, pokud chceš. Domluvila jsem vám to.
Lucie se rozesmála.
— No bezva. Tak to teď budu muset žít dál, co?
— Budeš muset, drahá. A pěkně — stylově.
A Lucie šla dál. Už nebyla bývalou manželkou. Ani nějakým omylem. Byla ženou, která má všechno před sebou. Dokonce i svobodu — a tu si na hypotéku nevezmeš.
Konec.