— Do Turecka? — zopakovala Kateřina, nevěřícně. — Jedeš tam s mámou?
— Jo, teda máme last minute. Jen my s mámou! — odpověděl Aleš, jako by to bylo samozřejmé.
***
Kateřina seděla na gauči v jejich pronajaté garsonce, objímala si kolena a dívala se skrz okno na šedé paneláky a věčně přeplněné parkoviště.
— Nahoře se nastěhovali noví nájemníci a teď dělají rekonstrukci, — povzdychla si, když Aleš vešel se dvěma taškami z obchodu.
— To nevadí, to nebude trvat věčně. Rekonstrukce není nekonečná, — usmál se a vytáhl sklenici jejího oblíbeného džemu.
Vzali se před třemi lety: ona byla designérka, on ekonom. Žili z výplaty do výplaty, ale Kateřina věřila, že se to zlepší.
Zpráva o smrti dědečka přišla nečekaně. Martin odmítl odejít z vesnice do města a své rozhodnutí nezměnil až do konce. Tvrdil, že jeho pravý domov je právě tam.
— Děda ti nechal dům?! — Aleš ji obejmul tak pevně, až jí zapraskala žebra.
Jenže když poprvé vkročili na práh dědictví, nadšení rychle vyprchalo. Dům byl zchátralý a samotná vesnice se nacházela daleko od města… Po poradě s manželem se Kateřina rozhodla dům prodat a peníze použít jako počáteční vklad na vlastní byt.
Seděla v kuchyni u své matky Zuzany a prohlížela si otlučené rodinné album. Na fotografii její dědeček Martin ve svém montérkovém obleku stál vedle čerstvě postaveného základu — právě toho domu, který teď zdědila.
— Každý hřebík tady zatloukl vlastníma rukama, — Zuzana přejela prstem po fotce. — Prodat ho samozřejmě můžeš. Ale jen pokud ty peníze půjdou na něco doopravdy důležitého.
Kateřina si povzdechla:
— Aleš říká, že je výhodnější vzít si hypotéku na něj.
Máma prudce zavřela album:
— Auto už si přece napsal na sebe. Tak dost!
— Mami! — vyhrkla Kateřina. — Stejně jezdí častěji on! Moje práce je přece většinou na dálku.
— No jo… a proto jsi řidičák schovala na dno šuplíku a teď na něj jen sedá prach, — ucedila Zuzana.
Dům ve vesnici se podařilo prodat rychleji, než čekali. Kupcem byl místní farmář, který ihned ocenil rozlehlost pozemku. Země byla opravdu výborná — z jedné strany řeka, z druhé les. A vzduch — křišťálově čistý!
— Jeden a půl milionu je málo, — mračil se Aleš, když kontroloval dokumenty.
— Ale na první vklad to stačí, — Kateřina složila šek do složky.
***
— Rozhodla jsem se vzít tu hypotéku na sebe, — řekla Kateřina a položila na stůl občanku.
Aleš zalapal po dechu:
— Ale my jsme se už přece dohodli!
Bankovní úředník se na ni podíval nepřívětivým pohledem.
— Pokračujte, — odpověděla klidně.
— Částka z prodeje domu je slušná. Přidáš k tomu stejnou sumu?
Mlčel. Jejich úspory za poslední tři roky padly na Alešovo Audi, o kterém vždycky snil.
— Ty mi nevěříš? — udeřil pěstí do stolu, když se vrátili domů.
— Věřím. Ale tentokrát jsem se rozhodla udělat to takhle. Ty bys to snad udělal jinak na mém místě?
— Možná… — trochu povolil.
***
Kateřina stála u okna jejich nového bytu a pozorovala, jak si u domu hrají malé děti. Zdá se, že už tu někdo bydlí. Aleš, sedící na krabici s dlaždicemi, nervózně žmoulal klíče od auta.
— Přemýšlel jsem… možná bychom mohli být nějaký čas u mámy, než se ten byt zrenovuje. Přeci jen to bude stát dost… — spustil nejistě.
— Jo, taky jsem přemýšlela, že bychom na čas přešli k rodičům, — přikývla Kateřina. — Jen nevím, jestli to bude příjemné pro všechny?
— Máma nemá nic proti. Už jsem jí volal. Ale… jsi si jistá? — zeptal se, aniž by se jí podíval do očí.
— Aspoň budeme víc v klidu. Ušetříme na nájmu čtyřicet tisíc měsíčně — dáme to rovnou do rekonstrukce, — ukázala na rozpočet.
Aleš přikývl, ale jeho prsty pevně sevřely klíče.
***
Byt Pavly voněl levandulí a stařinou. Pokoj pro hosty, kde teď bydleli Kateřina s Alešem, byl plný jeho dětských fotografií: Aleš ve škole, Aleš s prvním autem, Aleš… Aleš… Aleš.
— Kávu? — Pavla postavila šálek jen před svého syna.