— Já sama. Děkuji, — Kateřina vstala od stolu, aby se vyhnula nepříjemnému úsměvu tchyně.
— Synku, jez koláčky. Tvoje žena ti takové určitě neupeče, — Pavla přilila olej do ohně.
— Děkuji, mami, — odpověděl Aleš s úsměvem.
— A ty bys měla hubnout! — reagovala ostře tchyně, když se Kateřina po návratu ke stolu natáhla po koláčcích.
— A proč jste si to myslela? — usmála se snacha. — Moje váha je moje věc.
— Jasně… stejně jako ten nový byt, — utrousila jedovatě Pavla.
— Ach, to vám pořád nedá spát, — zasmála se Kateřina.
— Ano! — tchyně hlasitě položila šálek na stůl. — Není na tom nic směšného! Byt napsala na sebe, ale bydlet přišla ke tchyni, ne ke své vlastní matce.
— Kdybych tušila, co mě tu čeká, nikdy bych nesouhlasila. To mimochodem navrhl Aleš.
— Kateřino! — okřikl ji Aleš.
— Co? — podivila se manželka a zamrkala. — Dobře, musím do práce. Spěchám, — dodala.
Kateřina odešla do pokoje a Pavla zatím synovi vykládala všelijaké nesmysly o snaše: že místo práce sleduje seriály, že se tahá s nějakými muži.
Aleš to dlouho přecházel. A pak se stalo následující.
Jednoho večera, když se Kateřina vrátila z práce domů, všimla si zvláštního ruchu v bytě. Pavla vypadala neobvykle povzneseně: vytáhla ze skříně svůj zaprášený kufr a začala si balit své nejkrásnější a nejoblíbenější šaty. Kateřina se zarazila a přistoupila blíž.
— Pavlo, vy někam jedete? — zeptala se, snažíc se zakrýt své překvapení.
Tchyně, aniž by přestala pracovat, jen přes rameno odsekla:
— Na tuhle otázku se radši zeptej Aleše.
Kateřina se zamračila, ale nevyptávala se dál. Věděla, že její tchyně občas bývá nevyzpytatelná, ale tohle jí přišlo vážně divné. Krátce nato se Aleš vrátil z práce a Kateřina se rozhodla zjistit, oč jde.
— Aleši, nevíš, kam se chystá tvoje maminka? — zeptala se, když přišel do pokoje.
— Jo, jedeme do Turecka, — odpověděl bez větší váhy.
— Do Turecka? — zopakovala Kateřina nevěřícně. — Vy dva spolu?
— Ano, na last minute. Jen já a máma! — řekl Aleš, jako by to bylo samozřejmé.
Kateřina nechápala, jestli si dělá legraci, nebo to myslí vážně. Jak je to vůbec možné? Celou dobu si myslela, že s Alešem plánují dovolenou společně, a on mezitím usoudil, že se jí pomstí za to, že byt napsala na sebe. Připadala si bodnutá do zad.
— Aleši, to myslíš vážně? — zeptala se, snažíc se udržet klid. — Rozhodl ses jet s mámou místo trávit čas se mnou?
— Kateřino, to je jen výlet, — odpověděl, ale v jeho hlase už zazníval podtón podráždění. — Víš přece, že máme plno práce s rekonstrukcí. A máma dlouho snila o cestě. Potřebuje si odpočinout, zvlášť když je v bytě… cizí člověk.
— Cizí člověk? Unavená? — Kateřina otevřela oči dokořán v údivu. — A kde jsi vzal peníze a kdo bude dohlížet na dělníky?
— Ty přece. Když nikam nejedeš, — odvětil sarkasticky Aleš. — Nevidím důvod, proč bychom měli do detailu vše probírat. Ty jsi se se mnou taky neradila, když jsi byt psala na sebe. A peníze… dostal jsem odměnu… a rozhodl jsem se s tím pomoct mámě.
— Takže jsi dospěl k názoru, že nejlepší rozhodnutí je jet na dovolenou místo toho, abys přispěl na dokončení rekonstrukce? — Kateřina už nedokázala skrývat rozhořčení.
— Ano! Byt přece není můj, — pokrčil rameny manžel.
Kateřina nevěděla, co na to říct. Cítila, jak se mezi nimi prohlubuje propast. V tu chvíli jí bylo jasné, že jejich vztah už není, co býval.
— Dobře, — řekla nakonec a snažila se ovládnout. — Jestli je to opravdu to, co chceš, nebudu tě zdržovat.
Aleš, jako by takovou reakci nečekal, ztuhl. A pak, neschopen cokoli říct, vyšel z pokoje.