Kateřina zůstala sama a cítila, jak se jí v hrudi usazuje prázdnota. Chápala, že to není jen výlet — byl to symbol toho, že jejich vztah se začíná rozpadat.
Tu noc dlouho nemohla usnout a přemítala o tom, jak rychle se všechno změnilo. Vzpomínala, jak snila o společném životě, o tom, jak s Alešem plánovali budoucnost. Ale teď se to všechno zdálo být vzdálené a nedosažitelné.
Následujícího rána Kateřinu probudil zvuk kroků a hluk z kuchyně. Pootevřela oči a uviděla, jak Aleš a Pavla, již oblečení a připravení na odjezd, ve spěchu obouvají boty v předsíni. Na manželově tváři nebyla ani stopa lítosti, jen jistota, že dělá to, co považuje za správné. Kateřina cítila, jak se v ní zvedá vlna zlosti a hořkosti.
„Aleši!“ vykřikla, když vyšla z pokoje. „Opravdu chceš odjet?“
Ale on se ani neotočil a dál si obouval boty, zatímco tchyně jí jen věnovala poslední pohled plný pohrdání.
Kateřina zůstala sama v prázdném bytě a cítila, jak se jí hroutí svět. Posadila se na gauč a snažila se pochopit, co se vlastně stalo. Ten ošklivý interiér v rudých tónech ji dráždil — stejně jako všechno, co se v poslední době přihodilo.
Vzpomněla si, jak s Alešem snili o společném životě, jak si chtěli společně zařizovat domov a řešit problémy bok po boku. Stále nemohla uvěřit, že Aleš dal přednost výletu s matkou před tím, aby spolu udělali plánovanou rekonstrukci.
Čas ubíhal pomalu. Kateřina se snažila zaměstnat prací, ale myšlenky na Aleše a jeho rozhodnutí ji neopouštěly. Vzpomněla si, jak vždycky říkal, že rodina je to nejdůležitější… a teď tady nebyl. Odejít a nechat ji samotnou — cítila se zrazena.
K večeru si uvědomila, že už nedokáže být déle v tomto bytě. Sbalila si věci a vydala se za svou matkou. Cestou přemýšlela, jak všechno vysvětlí. Máma ji vždycky podporovala, ale tentokrát Kateřina netušila, jak říct, že její manželství se rozpadá.
Když vešla do domu, Zuzana okamžitě vyšla dceři vstříc.
„Kateřino, co se stalo?“ zeptala se, když ji viděla sednout na gauč a upřeně zírat do podlahy.
„Aleš odjel s mámou do Turecka,“ řekla Kateřina. Její tvář v sobě nesla zároveň vztek i hořkost. „Nechápu, jak mohl něco takového udělat.“
„Cože?“ vyhrkla Zuzana, neschopná uvěřit vlastním uším. „Vždyť jsi jeho žena! To přece není normální.“
„Nevím, co mám dělat, mami,“ začala Kateřina vzlykat. „Mám pocit, že mi nerozumí, že mezi námi už není to, co bývalo.“
„Možná byste si měli promluvit,“ navrhla matka. „Řekněte si, co cítíte.“
Kateřina kývla, ale v hloubi duše cítila, že mluvit s Alešem nebude jednoduché. Netušila, jestli její pocity pochopí, nebo zda jeho jistota, že má pravdu, převáží.
Druhý den se rozhodla, že se s manželem musí pokusit spojit. Vzala telefon a vytočila jeho číslo — ale pokaždé, když uslyšela vyzvánění, její srdce se sevřelo. Aleš hovor nezvedal. Zkoušela to znovu a znovu, ale on její hovory prostě odmítal.
Zklamání a hořkost sílily. Kateřina cítila, jak v ní roste bezmoc. Nemohla uvěřit, že se od ní Aleš odvrací tak bez námahy, jako by pro něj tři roky vztahu neznamenaly vůbec nic.
Najednou jí zazvonil telefon. Na displeji se objevilo jméno Pavla. Kateřina nevěděla, co si má myslet. Zvedla to a tchyně hned spustila, aniž by ji pozdravila:
„Kateřino, chci, abys pochopila: Aleš teď odpočívá a já nechci, abys ho rušila. Prosím, už mu nevolej,“ pronesla Pavla přísným hlasem.
„Chci si s ním jen promluvit!“ zvolala Kateřina, hlas se jí třásl emocemi. „Je to důležité!“
„Důležité?“ uchechtla se Pavla posměšně. „Důležité pro tebe, ale ne pro něj. Je se mnou a já ti nedovolím, abys mu kazila dovolenou svými náladami.“
Kateřina cítila, jak se v ní opět zvedá hněv.