Kateřina zůstala stát, cítíc, jak se v ní valí vlna hněvu.
„To nejsou žádné rozmary! Jsem jeho manželka!“ zakřičela, ale Pavla už hovor ukončila.
Kateřina zůstala sama, s pocitem, že se jí bortí celý svět. Uvědomovala si, že nejde jen o hádky – tohle byl konec. Už dál nedokázala snášet takové zacházení.
Ten večer, když seděla na gauči v rodičovském domě, udělala Kateřina rozhodnutí. Už si s Alešem neměla co říct. Už nechce čekat, až si uvědomí své chyby. Už nebude snášet ponižování a pohrdání – ani od manžela, a už vůbec ne od jeho matky.
Následující den si Kateřina připravila všechny potřebné dokumenty a podala žádost o rozvod. Bylo to těžké rozhodnutí, ale věděla, že je to jediná cesta, jak znovu převzít kontrolu nad vlastním životem.
***
Když se Aleš s Pavlou vrátili z Turecka, byli plní dojmů a nadšení. Pavla si ihned začala vyprávět o tom, jaká byla ta dívka, která přišla za Alešem, aby se seznámili. Mluvila schválně nahlas, aby, pokud je Kateřina doma, její slova slyšela.
„Byla prostě úžasná!“ volal nadšeně Aleš, aniž by si všiml, že v bytě není nikdo. „Ani nevím, co dělá, že v plavkách vypadá takhle…“
Pavla se při jeho slovech ušklíbla a dodala:
„Ano, synku, takovéhle dívky si vždycky získají pozornost. Ale ty přece víš, že máš manželku, a ta by měla chápat, že jsi chlap.“
Nakonec Aleš pochopil, že doma nikdo není. Nikdo je nepřivítal, z kuchyně nebylo cítit žádné jídlo. Vytáhl mobil a začal vytáčet Kateřininé číslo, ale nebrala to. Při každém zazvonění cítil, jak se mu svírá žaludek úzkostí. Nechápal, proč mu neodpovídá.
„Možná je dneska v kanceláři,“ navrhla Pavla, v jejím hlase však znělo podráždění.
Aleš dál vytáčel, ale Kateřina hovor pokaždé odmítla. Nakonec se rozhodl zavolat tchyni, s nadějí, že ona pomůže.
„Haló, Zuzano, to jsem já, Aleš,“ začal, ale přerušil ho ostrý hlas tchyně.
„Aleši, nemůžu teď mluvit. Kateřina odpočívá, a nechci, aby ses jí pletl do života. Prosím tě, už jí nevolej,“ pronesla tónem, jaký Aleš dobře znal od své vlastní matky.
„Ale je to důležité! Jen si s ní chci promluvit!“ zkusil protestovat.
„Opravdu? Důležité?“ zopakovala Zuzana posměšně. „Možná pro tebe. Ale pro ni ne. Teď právě odpočívá po práci.“
Aleš ucítil příval vzteku. Chtěl něco říct, ale hovor už byl ukončen. Zůstal stát s mobilem v ruce a nevěřícně zíral před sebe.
„Co to má znamenat?“ zamumlal a bez čekání na reakci matky vyrazil směrem k bytu Zuzany.
Jakmile dorazil, začal zvonit, ale nikdo neotvíral. Znovu a znovu klepal, dokud se konečně neotevřely dveře – stála v nich Kateřina. Vypadala unaveně, ale v očích jí plál rozhodný pohled.
„Kateřino, já…“ začal, ale přerušila ho.
„Neměl jsi odjíždět, Aleši,“ řekla s výčitkou v hlase. „Zvolil jsi svou matku.“
„Nechtěl jsem tě zranit!“ zvolal, ale Kateřina se pouze ušklíbla.
„Nechtěl?“ zopakovala a její hlas zhořkl. „Toho jsi přesně dosáhnout chtěl. Ale teď už jsem podala žádost o rozvod a toho tvýho maličkýho už nikdo nebude moct zranit,“ dodala naschvál dětským tónem.
Podala mu papíry a on, neschopen uvěřit, uviděl, že se jedná o skutečnou žádost o rozvod.
„Teď se můžeš rozloučit se svojí Audinou,“ dodala s chladným úsměvem.
Aleš měl pocit, že se pod ním hroutí svět. Nechápal, jak se všechno mohlo tak rychle změnit. Stál tam, neschopen slova, a Kateřina zatím, bez čekání na jeho reakci, zavřela dveře.
Zůstal stát venku a pomalu mu docházelo, že jeho život se už nikdy nevrátí do starých kolejí. Teď ho čeká návrat k mamince. Navždy…
Děkuji, že čtete mé příběhy!
Díky za komentáře, sdílení i odběry! Mějte se krásně!
Mohlo by se vám také líbit: