Přesto spolu aspoň chvíli žili. Dva roky po svatbě potkal Luboš ženu svých snů a s ní zmizel z krajského města rovnou do samotné Prahy, že prý tam rostou housky na stromech a peníze padají z nebe – jen stačí nastavit dlaně.
To, že Lucii zůstal roční chlapeček, nájemní byt a příjmem jen rodičovský příspěvek, ho vůbec nezajímalo. Naštěstí je tu máma. Máma pomůže. Maminka – vlastní krev, milovaná.
Maminka si jen povzdechla, zakroutila hlavou, ale neřekla ani slovo, i když by mohla – vždyť varovala, že z toho Luboše nic nebude.
Jakmile manžel odjel do Prahy, hned zpyšněl. Ani zpráva, ani hláska. No dobře, rozvedli se, ale syn přece existuje dál! Syn nikam nezmizel – je tady, malinký, vedle ní. Aspoň kdyby se o něj tatínek zajímal – jak se dítěti vede, jestli není nemocný, jestli má co jíst, jestli má co na sebe… Ale kdepak! Nedočkají se! To tak aby se jim Luboš klaněl a ještě volal! Kdyby se měl každému klanět, upadne mu hlava!
A Lucie taky nevolala, o to víc ji překvapilo, když jí zavolal Lubošův otec a zeptal se, jestli jí syn vůbec volá. A pak docela nečekaně řekl: „Aspoň přijď na návštěvu! Vám to nevyšlo, ale proč mě připravujete o vnuka? Přijď, Lucie, ať aspoň toho kluka vidím.“
Bylo se čemu divit. Vždyť Miloslava viděla sotva pětkrát. Luboš s otcem neměl blízký vztah. Miloslav syna kritizoval, snažil se mu dávat rady do života – ale ten byl příliš pyšný, „nepoučujte mě, já si poradím sám.“
Týden Lucie přemýšlela, jestli má jít k tomu muži nebo ne. Nakonec se rozhodla poradit s matkou. Ta, moudrá žena, hned řekla: „Jdi. Nezlomíš se z toho. Nic ti přece neudělal a kluk mužský vzor potřebuje, zvlášť když je to vlastní děda.“
A tak se Lucie postupně stala častou návštěvnicí Miloslavova bytu. Ukázalo se, že je to dobrý člověk. Sám si vyčítal, že syna s manželkou moc rozmazlili. Byl jejich pozdní dítě, už ani nedoufali, že nějaké budou mít. Všechno dělali jen pro něj, všechno mu dávali – a tak se z něj stal sobec, který umí myslet jen na sebe.
A jak moc měl vnuk dědu rád – to se ani slovy říct nedá.
Zpočátku Luboš občas ještě za otcem přijel – ale stejně to bývalo ve chvíli, kdy něco potřeboval, a sem tam i zavolal. Ale později přestal jezdit úplně, telefonoval čím dál míň – a nakonec to vypadalo, jako by ani neměl otce.