Dokud byl Miloslav ještě při smyslech a jakž takž chodil po vlastních, sám – bez nátlaku a přemlouvání – přijal to pro něj nelehké rozhodnutí: odkázat svůj byt té, která se o něj starala. Té, která vařila, uklízela, prala a zmírňovala jeho samotu. Té, která mu byla blízká, milovaná – jediné snaše.
Lucie takový dar přijmout nechtěla. Ať už byl Luboš, jaký chtěl – byl to přece jen jeho syn. A ona kdo? Jen jeho bývalá žena.
– Ale co to vymýšlíte! Já vás neopustím, i bez bytu. Nepotřebuju pak mít tahanice a hádky s Lubošem.
– Poslouchej, děvenko. Já už se rozhodl. Mně už moc nezbývá, ale tebe čeká ještě život a musíš vychovat mého vnuka. A syn – kde ten je? Ani mluvit s tebou nechce. Pomáhá ti s výchovou dítěte? Tak právě. Jemu nikdo není drahý kromě sebe. Kdyby moje Zdeňka žila, plně by mě podpořila. Promarní ten byt a bude po všem. Zítra jdeme k notáři. Já už jsem se rozhodl.
– Tati, proč by měl být byt napsaný na mě? Když už, tak ať je na Šimona, je to váš vnuk. Já jsem kdo?
– Ty jsi moje dcera, Lucinko, dcera. Promiň, Šimon je sice vnuk, ale ten byt nechám tobě. Kdo ví, čích genů v sobě má víc? Pokud těch tvých, dobře, ale co když se v něm probudí Lubošova povaha a vyžene tě na ulici? Ty jsi jeho matka – a dobrá matka – vím, že Šimona nenecháš na holičkách, že ho neokrátíš.
Tak se Lucie stala majitelkou bytu. Bylo jí to zpočátku nepříjemné a trapné, jak to celé dopadlo, ale pak se uklidnila. Pomyslela si: když se tchán takto rozhodl, asi to tak mělo být.
Luboš se s tím dlouho nemohl smířit. Chodil dokonce po soudech, chtěl darovací smlouvu zpochybnit – že prý byl starý pán nesvéprávný a ona ho přiměla k podpisu lstí. Jenže prohrál. Nic nedokázal. Ze všech posudků vyšlo, že otec byl při smyslech a bez duševní poruchy, když ten byt té potvůrce věnoval.
Tak mu ten byt proklouzl přímo pod nosem. A kdo za to mohl?
Luboš z města odjel. Kde je a co dělá, neví ani Lucie, ani její syn. Neudržuje žádný kontakt, neozývá se.
Někdo by řekl, že takhle to v životě nechodí – ale já vím, že ano. Někdy se rodiče na své děti tak zlobí, že je potrestají – třeba právě tímhle způsobem.
A Lucie? Klobouk dolů. Je radost potkat takové lidi. Vždyť je to těžké – starat se o cizího člověka. Někdy se ani o vlastní nechtějí lidé postarat, natož o tchána.