„Ne, prosím tě, Romane, nedělej to,“ zašeptala jsem roztřeseně ve chvíli, kdy se můj ženich vydal k mikrofonu a celý svatební sál napjatě sledoval každý jeho krok. Vzduch byl těžký a nehybný, jako by se zastavil čas; i křišťálové lustry nad námi působily dojmem, že zadržují dech. Maminka seděla vedle mě strnule, ruce sevřené v klíně, zatímco otec propaloval Romana Červeného tvrdým pohledem člověka, který je připraven kdykoliv zasáhnout. Teta Ludmila Starýová, jež se nikdy netajila tím, že náš vztah neschvaluje, už předem samolibě svírala dlaně, jako by čekala na potvrzení vlastního vítězství.
Roman se ale nenechal zviklat. Stál zpříma, ramena narovnaná, a klidným pohledem přejel po hostech. Moje sestřenice Dita Pospíšilová, která mi ještě nedávno tvrdila, že „takový muž jen využívá“, teď rozpačitě sklopila zrak k zemi. Kolegové z práce, přítomní spíš ze zvědavosti než z opravdové podpory, se neklidně ošívali na svých židlích. Všichni bez výjimky cítili, že se schyluje k něčemu zásadnímu.
Romanův hlas se pak jasně a pevně rozlehl sálem:
„Vím, že mnozí z vás nechápou, proč si mě Klára Holubová vybrala. A možná vám vrtá hlavou, proč by si vůbec někdo chtěl vzít právě mě…“ Na okamžik se odmlčel, než tiše dodal, že už zaslechl nejeden šeptaný soud.
…že prý Kláru Holubovou jen zneužívám, že mi jde pouze o teplo domova nebo o jistotu do budoucna.
Srdce se mi sevřelo. Nejraději bych k němu přiběhla a objala ho, ale cosi uvnitř mi napovídalo, že teď musím zůstat stát a nechat ho mluvit.
„Být na vašem místě,“ pokračoval klidně, „možná bych uvažoval úplně stejně. Jenže existuje kapitola mého života, o které nikdo z vás neví. Dokonce ani Klára – až do této chvíle.“
V sále by bylo slyšet spadnout špendlík. Roman Červený se zhluboka nadechl.
„Před deseti lety jsem měl všechno, co si člověk může přát. V centru města byt, dobře placenou práci v Národním kardiologickém ústavu, manželku a malého syna…“
Mezi hosty to zahučelo tichým šepotem. Zírala jsem na něj v naprostém šoku – o dítěti se nikdy nezmínil.
„Jedné bouřlivé zimní noci jsem měl službu. Moje žena Milena Sedláčeková jela vyzvednout Filipa Vacka ze školky. Opilý řidič přejel do protisměru a čelně do nich narazil. Milena zemřela na místě. Filip upadl do kómatu.“
Hlas se mu zlomil, v očích se mu zaleskly slzy a mně se zrak zamlžil s ním.
„Udělali jsme pro něj maximum,“ dodal tiše. „Prodal jsem byt, vyčerpal veškeré úspory a bral si další půjčky, jen aby měl sebemenší šanci…“