Bez dalšího slova se od nich odvrátila. Křik za zády ignorovala, jako by patřil někomu cizímu, a rázným krokem zamířila do ložnice. Čas debat skončil. Teď přicházela řada činů.
Jakmile Veronika Tkadlecová vstoupila dovnitř, oba se jí okamžitě zavěsili v patách, podobní dvěma uštěkaným psům, kteří vycítili, že kořist změnila strategii. Kryštof Malý šel první. V obličeji měl stále směs uražené spravedlnosti a nechápavého šoku, jako by vůbec netušil, jak se situace mohla takhle zvrtnout.
Dagmar Růžičkaová klapala těsně za ním, připravená kdykoliv znovu spustit další slovní útok. Jenže Veronika jí tentokrát žádný prostor nedala.
Ke skříni nepřistoupila opatrně. Prudce za ni vzala a dveře vytrhla takovou silou, až staré panty bolestně zaskřípaly. A pak udělala něco, co ani jeden z nich nečekal. Nesundávala košile z ramínek, netřídila, nezkoumala. Oběma rukama se zabořila dovnitř a všechno, co nahmátla — značkové košile, obyčejná trička, vytahané svetry — strhla jedním pohybem na zem. Ramínka se s rachotem rozletěla po plovoucí podlaze.
„Co to sakra děláš?! To jsou moje věci!“ zařval Kryštof a udělal krok k ní.
Nevšímala si ho. Rychle vyběhla na balkon a za chvíli se vrátila se dvěma obrovskými kostkovanými taškami z tržnice. Hodila je doprostřed místnosti, tenký plast hlasitě zašustil.
„Zbláznila ses?“ vklouzl mu do hlasu strach. Konečně mu došlo, že nejde o hysterickou scénu ani o prázdnou výhrůžku. Byla to chladná, systematická likvidace jeho přítomnosti.
Zkusil ji chytit za ruku, aby ji zastavil. Veronika se mu však vytrhla s takovou razancí a podívala se na něj tak ledovým pohledem, že bezděčně couvl. V jejích očích byl jen odpor.
„Nedotýkej se mě,“ procedila skrz zuby.
Dagmar Růžičkaová, když viděla, že syn ztrácí kontrolu, okamžitě zasáhla.
„Kryštůfku, podívej se na ni! Vidíš, co se z ní stalo? Čistá bestie! Tolik jsme pro ni udělali, tolik ses kvůli ní obětoval — a takhle se ti odmění? Háže manželovy věci po zemi jako odpad!“
Její slova se ale od Veroniky odrážela bez jakéhokoli účinku. Byla jen hlukem v pozadí. Veronika pracovala dál neúnavně, tvrdě a přesně, jako dělník na překladišti. Bez emocí. Bez váhání. Začala oblečení cpát do tašek, nehleděla na pořádek. Čisté se mísilo se špinavým, vyžehlené s pomačkaným. Otevřela zásuvky komody a jedním máchnutím vysypala spodní prádlo a ponožky přímo na hromadu košil.
Její pohled pak padl na noční stolek. Herní konzole, dva ovladače, hromada disků. Jeho útočiště. Místo, kde proseděl večery se sluchátky na uších a utíkal před skutečným životem. Veronika k němu přistoupila a bez zaváhání vytrhla kabely ze zásuvky i z televize.
Neobtěžovala se s jejich smotáváním. Popadla celý klubko drátů spolu s konzolí a ovladači a hodila všechno do druhé tašky. Plast tupě dopadl na oblečení.
„Na konzoli mi nesahej!“ vykřikl Kryštof. V tom křiku už byla čirá panika. Ztráta košil bolela, ale tohle byla osobní katastrofa. „Tu jsem zaplatil ze svých peněz!“
„Tak si koupíš jinou,“ odsekla Veronika a zamířila do koupelny.
Za okamžik byla zpátky. V ruce držela jeho zubní kartáček, holicí strojek, téměř plnou lahvičku drahého parfému a kelímek gelu na vlasy. Všechno bez milosti skončilo ve stejné tašce, přímo na herních discích. Pohybovala se jako nezastavitelný stroj, který nemilosrdně odstraňuje každou stopu cizí přítomnosti ze svého domova.
Dagmar Růžičkaová bezradně pobíhala po pokoji. Nevšedě, chaoticky, čím dál hlasitěji. Dovolávala se svědomí, Boha, zdravého rozumu — ale mluvila do prázdna.
Veronika s těžkým dechem zapnula zipy obou tašek. Byly nacpané k prasknutí, rukávy a okraje triček trčely ven. Chytila je za ucha a s námahou je táhla ke dveřím ložnice. Prošla kolem zkamenělého manžela a jeho matky, vláčejíc za sebou vše, co z jejich společného života zbylo, a její tvář zůstávala prázdná a soustředěná jen na cestu před sebou.