— Ten byt se prodá. A tím to končí! — pronesla u snídaně Ludmila Vaceková tak samozřejmě, jako by nerozhodovala o cizím majetku, ale o tom, co se koupí k večeři.
Svůj verdikt podtrhla tím, že položila hrnek na stůl s takovou razancí, až se skleněná dvířka vitríny slabě zachvěla. — Nemá žádný smysl, abyste se vy dva tísnili v malém dvoupokojáku, když si klidně můžete pořídit pořádný třípokojový byt v novostavbě.
Klára Zemanová zůstala s lžičkou napůl cesty ke rtům. Vteřinu nato jí došlo, že klidná ranní snídaně se během okamžiku změnila v minové pole. Podívala se po manželovi, jenže Radovan Červený se soustředěně mazal chleba máslem a očividně se vyhýbal jejímu pohledu.
Ludmila Vaceková pokračovala, jako by napětí v místnosti buď nepostřehla, nebo se rozhodla ho ignorovat.
— Už jsem mluvila s makléřkou. Zítra přijde, byt si prohlédne a stanoví cenu. V takové lokalitě nebude problém najít kupce, metro je kousek.
— Promiňte, můžeme se na chvíli zastavit? — ozvala se konečně Klára. — O jakém bytě vlastně mluvíte? Co má znamenat to „prodáme“?
Tchyně se na ni podívala pohledem, v němž bylo cosi mezi pohrdáním a upřímným nepochopením.
— No přece o tom vašem. O tomhle. O bytě po tvé babičce. Vážně nevidím důvod, proč žít v tomhle starém baráku, když se můžete přestěhovat do něčeho nového.
V Kláře to vřelo. Byt, který zdědila před třemi lety po babičce, byl jediným místem, které patřilo skutečně jen jí. Nebyl velký, ale útulný, dvoupokojový, ve starém domě s vysokými stropy a silnými zdmi. Každý kout pro ni měl význam a vzpomínku.
— Ludmilo Vaceková, tohle je můj byt. A nemám v úmyslu ho prodávat.
— Jak jako tvůj? — vyjela tchyně teatrálně. — Jste manželé, jste rodina. Co je tvoje, patří Radovanovi. A co je Radovanovo, patří celé rodině. Nebo ne, synu?
Radovan konečně zvedl oči od talíře. — Mami, možná bychom to mohli probrat později…
— Později? — zvýšila hlas. — Vždyť je to domluvené! Zítra v deset tu bude makléřka. A tak se na mě nedívej, Kláro. Myslím to s vámi dobře. V novostavbě je moderní dispozice a nemusíte řešit žádné opravy.
— A kdo to má celé zaplatit? — zeptala se Klára a snažila se mluvit klidně.
— Jak kdo? Tenhle byt prodáte, něco málo přidáte a koupíte nový. Všechno jsem propočítala. Když si vezmete hypotéku asi na tři miliony korun, vyjde vám krásný třípokoják. Staví se hned u nás. Budeme sousedi.
Sousedé. Při tom slově jí přeběhl mráz po zádech. Už teď se Ludmila Vaceková objevovala u nich obden, s klíči, které jí Radovan kdysi dal „pro jistotu“. Představa, že by bydlely prakticky vedle sebe, byla děsivá.
— Já si žádnou hypotéku brát nebudu, — řekla Klára pevně. — A byt prodávat nehodlám. Je to památka po babičce.
— Památka! — odfrkla si tchyně. — Nejlepší památkou jsou peníze! Radovane, proč mlčíš? Vysvětli své ženě, že mám pravdu.
Radovan zaváhal, pak nejistě promluvil: — Klárko… možná máma v něčem pravdu. Ten byt je starý, časem bude potřeba další rekonstrukce…
— Rekonstrukci jsme dělali před rokem! — vybuchla Klára. — A platila jsem ji já!
— Zase ty peníze! — ušklíbla se Ludmila Vaceková. — Pořád se oháníš tím, kolik vyděláváš. To nevadí, že si tě můj syn vzal a živí tě?
— Živí mě? — Klára nevěřila vlastním uším. — Vydělávám dvakrát tolik co Radovan!
V kuchyni se rozhostilo těžké ticho. Radovan zrudl a tchyně sevřela rty do úzké linky.
— Právě proto potřebujete větší byt. Aby bylo kde vychovávat děti. Protože ty myslíš jen na práci. Je ti třicet a ještě jsi mi nedala vnouče.
To byla hranice, kterou se nemělo překračovat. Klára i Radovan se o dítě snažili už dva roky a každá podobná poznámka bolela jako otevřená rána.
— Mami, dost, — ozval se Radovan ostřeji, než bylo u něj obvyklé.
— Dost čeho? Pravdy? — vstala Ludmila Vaceková. — Já to s vámi myslím dobře. Ale vy… to je jedno. Zítra přijde Veronika Mlynářová, ta vám to vysvětlí. Rozumná ženská, ne jako někteří tady.
Demonstrativně odešla z kuchyně. O chvíli později se s hlasitým bouchnutím zavřely vstupní dveře.
Klára a Radovan seděli mlčky naproti sobě. Nakonec to byla ona, kdo prolomil ticho.
— Věděl jsi o tom?
— O čem?
— Že chce prodat můj byt. Věděl jsi to?
Radovan uhnul pohledem. — Něco naznačovala… Myslel jsem, že jen mluví.
— A nezarazil jsi ji?
— Kláro, znáš mámu. Když si něco vezme do hlavy…
— To je můj byt, Radovane! Jediné místo, které je opravdu moje!
— Nedělej z toho drama. Nikdo tě nemůže donutit ho prodat, pokud nebudeš chtít.
Jenže Klára svou tchyni znala až příliš dobře. Ludmila Vaceková se nikdy nevzdávala a vždycky si dokázala prosadit svou, ať už tlakem, manipulací nebo hysterickými scénami, dokud nedostala to, po čem toužila.