Nikdy neustoupí. Dokáže vyvíjet nátlak, tahat za nitky i rozpoutat hysterii — a nepřestane, dokud nedosáhne svého. Taková prostě vždycky byla.
Hned následující ráno, přesně v deset, se bytem rozlehlo ostré, neodbytné zvonění. Klára si záměrně vzala volno, aby byla doma, až se nečekaná návštěva objeví. Radovan už byl v práci; při odchodu se na ni jen provinile podíval, jako by se omlouval beze slov.
Ve dveřích stála Ludmila Vaceková. Vedle ní postávala upravená žena kolem čtyřicítky s koženou aktovkou.
— Dobrý den, Veronika Mlynářová, realitní kancelář „Nový domov“, — představila se žena s profesionálním úsměvem. — Paní Vaceková mi říkala, že byste chtěly provést odhad bytu kvůli prodeji?
— Ne, — odpověděla Klára klidně, i když v ní všechno vřelo. — O žádný prodej nemám zájem. Došlo k nedorozumění.
Tchyně však mezitím popadla zmatenou makléřku za loket a prakticky ji vtlačila do předsíně.
— Neberte ji vážně. Jen se tu rozhlédněte a řekněte, kolik by se za to dalo dostat.
Klára jí okamžitě zastoupila cestu.
— Promiňte, ale bez mého souhlasu tu nikdo nic prohlížet nebude. Ten byt je můj.
Veronika Mlynářová přešlapovala, viditelně v rozpacích.
— V tom případě… asi půjdu. Kdybyste se rozhodly, ozvěte se.
— Počkejte! — sevřela jí Ludmila paži. — Vidíte přece, že byt je starý, potřebuje rekonstrukci. Aspoň orientační cenu mi řekněte!
— Paní Vaceková, bez svolení majitelky opravdu nemohu dělat vůbec nic, — pronesla makléřka pevně a rychle se odporoučela.
Jakmile za ní zaklaply dveře, tchyně se obrátila ke Kláře. Na tváři měla výraz uražené spravedlnosti.
— Co si o sobě vlastně myslíš? Vždyť se snažím pro vás!
— Pro nás? Nebo proto, abychom bydleli hned vedle vás a vy měla přehled o každém našem kroku?
— Jak se mnou můžeš takhle mluvit! Jsem matka! Mám právo vědět, jak žije můj syn!
— Váš syn je dospělý muž. Má manželku. A svůj vlastní život.
— Vlastní život! — ušklíbla se Ludmila. — To se ještě uvidí, jaký život budeš mít, až se Radovan dozví pravdu!
— Jakou pravdu? — Kláře přeběhl mráz po zádech.
Tchyně vytáhla z kabelky telefon a mávala jím Kláře před obličejem.
— Tu, že jsi včera po práci nebyla s kamarádkou na kávě, ale seděla sis s nějakým chlapem. Mám i fotky.
Klára ztuhla. Včera se skutečně sešla s mužem — potenciálním investorem do jejího startupu. Čistě pracovní schůzka v hotelové kavárně.
— To byl obchodní partner…
— Jistě, jistě, — zasyčela Ludmila jedovatě. — Všechny to říkají. Uvidíme, co na to Radovánek.
Už vytáčela číslo.
— Radovánku? Okamžitě přijeď domů. Něco se stalo… Ne, do telefonu to říkat nebudu. Týká se to tvojí ženy.
Kláře se sevřel žaludek. Opravdu je schopná očernit ji u vlastního syna jen proto, aby dosáhla svého?
Radovan dorazil asi za čtyřicet minut, bledý a napjatý.
— Co se děje? Máma říkala, že je to naléhavé…
Ludmila se k němu hned přitiskla.
— Radovánku, tak mě to mrzí… ale musíš to vědět…
Podala mu telefon. Na snímcích byla Klára u stolu s mužem v obleku, oba ponoření do hovoru.
— A? — zeptal se Radovan po krátké pauze.
— Jak to myslíš „a“? Tvoje žena se schází s cizím chlapem!
— Mami, to je hotelová kavárna. To vypadá jako pracovní schůzka.
Ludmila zaváhala.
— Ale… říkala, že jde s kamarádkou…
— Řekla jsem, že mám schůzku, — vložila se do toho Klára. — Jen jsi mě neposlouchala, když jsem ti vysvětlovala, že jde o jednání s investorem.
Radovan se zamračil.
— Mami… ty jsi Kláru sledovala?
— Náhodou jsem šla kolem…
— Náhodou? S telefonem připraveným k focení? To už je přes čáru.
— Přes čáru?! — hlas se jí roztřásl. — Já se o vás starám! A vy… Víš co? Dělejte si, co chcete! Klidně zůstaňte v tom svém rozpadajícím se bytě! Beze mě!
Vyletěla ze dveří a tak prudce s nimi práskla, až se stěny zachvěly.
Radovan si těžce sedl na židli.
— Promiň. Nevěřil jsem, že by toho byla schopná.
— A čeho přesně? — zeptala se Klára vyčerpaně. — Vždyť to dělá pořád. Manipuluje, kontroluje, plete se nám do života.
— Je to moje máma…
— A já jsem tvoje manželka. Už mě nebaví být pořád až na druhém místě.
Večer Ludmila znovu volala. Radovan dlouho mlčel, poslouchal, a pak řekl:
— Mami, byt prodávat nebudeme. Je to Klářino rozhodnutí a já za ní stojím.
Z telefonu se ozval hysterický křik a pak jen tupý tón přerušeného hovoru.
— Řekla, že už nejsem její syn, — poznamenal tiše.
— To říká pokaždé, když nedostane to, co chce.
— Já vím… jen to i tak bolí.
Následující dny panovalo nezvyklé ticho. Ludmila se neozývala, nepřicházela. Klára si začala pomalu oddychovat, ale čtvrtý den někdo zazvonil.
Ve dveřích stála neznámá starší žena a v ruce držela…