Všechno to odstartoval jeden telefonát ve středu večer. Stála jsem u kuchyňské linky, krájela zeleninu na dušené jídlo a hlídala hrnec, když si Miroslav Mlynář přitiskl mobil k hrudi a provinile se na mě podíval.
„Gábi… volala máma. Chtějí přijet na návštěvu. Vlasta Tomášeková s Přemyslem Veselým taky. A samozřejmě Renata Mlynářová s dětmi.“
Plyn pod hrncem jsem vypnula pomalu, jako bych tím chtěla oddálit nevyhnutelné.
„A kdy přesně?“ zeptala jsem se co nejklidněji.
„V pátek. Na týden… možná o něco déle.“
Týden. Možná déle. Zavřela jsem oči a v duchu počítala do deseti. Za posledních dvanáct měsíců jsme tohle kolečko absolvovali už dvakrát. Každý slibovaný „týden“ se protáhl minimálně na tři. A slovo „přijet na návštěvu“ v praxi znamenalo, že se ze mě stane kuchařka, hospodyně a zásobovač pro sedm lidí, včetně dvou školáků, kteří si každý den poroučeli něco jiného – jednou knedlíky, pak palačinky, jindy řízky s těstovinami.
„Míro, bydlíme v garsonce,“ připomněla jsem tiše. „Kam je všechny chceš dát?“
„Stejně jako minule,“ pokrčil rameny. „Rodiče na postel, Vlasta s Přemyslem na gauč, Renata s dětmi na skládací lůžka. My si lehneme na zem.“
Na zem. Okamžitě se mi vybavila minulá návštěva – dva týdny bolesti zad, budíček v šest ráno, abych stihla připravit snídani pro celý regiment. A také peníze, které jsme si s Miroslavem šetřili, a které se nenápadně rozplynuly v nákupech potravin, aniž by kohokoli napadlo přispět.
„A kdo to všechno zaplatí?“ nadhodila jsem opatrně, přestože odpověď byla předem jasná.
Miroslav se ošil.
„Vždyť jsou to příbuzní… nějak se to nehodí řešit.“
Nehodí. Jim se nehodilo bydlet u nás na náš účet, ale mně se nemělo hodit zeptat se na podíl na výdajích.
V pátek dorazili obtěžkáni třemi obrovskými taškami. Nebyly plné jídla, ale oblečení. Vlasta Tomášeková zamířila rovnou do kuchyně, otevřela lednici, přejela ji kritickým pohledem a nespokojeně mlaskla.
„Míra říkal, že se vám daří dobře, a přitom je tu skoro prázdno.“
Stála jsem v předsíni s nákupními taškami na večeři, které jsem koupila cestou z práce. Pět tisíc korun jen za dnešní den – maso, zelenina, ovoce, dětské pití.
„Nevěděla jsem přesně, kdy přijedete, tak jsem nenakupovala dopředu,“ odpověděla jsem.
„A co ten zápach?“ zamračila se Vlasta. „Nemáte tu vlhko v koupelně?“
„Před měsícem prasklo potrubí,“ procedila jsem skrz zuby a zamířila do kuchyně. „Opravy děláme postupně.“
Vybalovala jsem nákup a cítila, jak se ve mně rozlévá známý pocit bezmoci. Miroslav pobíhal kolem rodičů, vyptával se na cestu, nosil zavazadla. Pro mě tam nebylo místo, jako bych byla neviditelná.
První tři dny jsem to zvládala silou vůle. Budík v půl sedmé, snídaně pro všechny – tvarohové lívance, míchaná vejce, kaše, talíře s oblohou. Děti Renaty, Matěj Malíř a Blanka Smutnýová, každý den přišly s novým přáním. „Zase palačinky? My chceme pizzu.“ „Polévku nejíme, udělej knedlíky.“ Renata přitom ležela na gauči s mobilem v ruce.
„Gábi, nemohla bys skočit do obchodu? Došel džus.“
Ne „zajdu já“, ne „složíme se“, ale prosté konstatování, jako by bylo samozřejmé, že já jsem zodpovědná za celý chod domácnosti.
Čtvrtý den večer jsem si uvědomila, že stojím u dřezu, drhnu pánev a po tvářích mi tečou slzy. V práci chaos, hořící projekt, termín za dveřmi. Domů jsem se doplazila po deseti hodinách v kanceláři a hned ve dveřích mě přivítala Vlasta:
„Gábi, co bude k večeři? Máme hlad.“
Podívala jsem se na ni, pak na Miroslava, který seděl u počítače a hrál hru. Na Renatu s telefonem. Na Libuši Martinecovou, ponořenou do seriálu.
„Hned něco udělám,“ slyšela jsem se říct cizím, prázdným hlasem.
Zavřela jsem se v koupelně, sedla si na okraj vany a třásly se mi ruce. V hlavě mi bušila jediná věta: Takhle už to dál nejde.
Mobil zavibroval. Zpráva od Johany Doležalové: „Gábi, našla jsem super last minute. Pětidenní plavba, úplně za hubičku. Od pozítří. Pojedeš se mnou? Sama nechci a ty potřebuješ pauzu.“
Zírala jsem na displej. Pět dní. Bez vaření. Bez povelů. Jen voda, kajuta a ticho.
Otevřela jsem aplikaci banky. Ležela tam moje výplata s prémií – peníze, které jsem si vydělala sama. Za poslední měsíc jsem na živobytí Miroslavových příbuzných utratila přes dvacet tisíc korun. Bez poděkování, bez nabídky pomoci.
Prsty samy odepsaly: „Jedu. Pošli odkaz.“
Když jsem vyšla z koupelny, večeři jsem nakonec opravdu začala chystat, ale v hlavě už mi zrála myšlenka, že tohle rozhodnutí změní mnohem víc než jen následujících pár dní.