Nakonec jsem večeři opravdu dodělala. Těstoviny, k tomu karbanátky, jednoduchý salát a čaj. Beze slova jsem prostřela, stejně mlčky jsem s ostatními usedla ke stolu a najedla se. Miroslav Mlynář cosi vyprávěl o práci, jeho matka přikyvovala a přisazovala vlastní poznámky. Já seděla mezi nimi, ale připadala jsem si průhledná, jako bych tam vůbec nebyla.
Když bylo po jídle, došla jsem za Miroslavem.
„Musím nečekaně odjet,“ řekla jsem klidně. „Pracovní záležitost. Za dva dny. Na pět dní.“
Otočil se ke mně a překvapeně zvedl obočí.
„Vážně? A co…“ kývl směrem k pokoji, kde byli ubytovaní jeho příbuzní.
„Zvládneš to,“ pokrčila jsem rameny. „Jsou to přece tvoji lidé, ne moji.“
„Gábi, to nemyslíš vážně. Vidíš přece, že tu máme návštěvu.“
„Vidím. Čtyři dny vařím, uklízím, peru. Teď je řada na tobě.“
„Ale já neumím vařit tak jako ty!“
„Tak se to naučíš. Nebo si objednáte jídlo. Případně zajdete někam ven. Možností je dost.“
Miroslav zrudl.
„Takže mě tady necháš samotného se všemi mými hosty?“
„Nenechávám tě,“ odpověděla jsem pevně. „Odjíždím pracovně. Díky té práci mimochodem máme peníze i na to, aby se tu tvoji příbuzní měli dobře.“
Chtěl ještě něco namítnout, ale já se otočila a odešla. Srdce mi bušilo, jako bych právě provedla něco zakázaného. Poprvé jsem řekla ne. Bylo to děsivé… a zároveň neskutečně úlevné.
Ráno jsem si sbalila kufr. Na chodbě mě zastihla Vlasta Tomášeková, když jsem si v kuchyni pila kávu.
„Miroslav říkal, že odjíždíš?“ spustila tím svým dotčeným tónem. „Jak to, Gábi? Vždyť se tak málo vídáme.“
„Práce, paní Tomášková,“ odpověděla jsem stručně. „Nedá se nic dělat.“
„Tak aspoň něco navař, ať tu Andrej… tedy Miroslav… nehladoví. On vůbec neumí.“
Dopila jsem kávu a hrnek odložila do dřezu.
„V lednici jsou potraviny. Na internetu recepty. Všichni jsme dospělí,“ pronesla jsem klidně.
Viděla jsem, jak se jí údivem protáhl obličej. Nejspíš poprvé za celou dobu našeho vztahu slyšela z mých úst něco takového.
Johana Doležalová na mě čekala u lodi s širokým úsměvem a dvěma kelímky kávy.
„Tak co, uprchlice, připravená na dobrodružství?“ poškádlila mě.
Poprvé po mnoha dnech jsem se zasmála.
„Více než připravená.“
Loď vyplula přesně v poledne. Stála jsem na palubě, sledovala vzdalující se břeh a s každým dalším metrem jsem cítila, jak se mi lépe dýchá. Telefon zavibroval – zpráva od Miroslava: „Gábi, máma se ptá, kde máme uloženou krupici na kaši.“
Podívala jsem se na displej a telefon vypnula.
Těch pět dní bylo jako jiný svět. Spala jsem klidně deset hodin denně, jedla, kdy se mi chtělo, četla si na palubě a během zastávek se procházela po příbřežních městech. Johana byla dokonalá společnice – nevyptávala se, byla po ruce, když jsem chtěla mluvit, a zmizela, když jsem potřebovala být sama.
Třetí den jsem telefon přece jen zapnula. Třicet dva zpráv od Miroslava. Nejdřív podrážděné: „Proč neodepisuješ?“, „Tohle není normální, Gábi“, „Máma je z tvého chování v šoku.“ Pak zmatené: „Tak už se neurážej“, „Chápu, že jsi unavená, ale je to moje rodina.“ A nakonec skoro hysterické: „Kde vlastně jsi?“, „Jsi v pořádku?“, „Okamžitě zavolej.“
Odpověděla jsem jedinou větou: „Jsem v pořádku. Vrátím se za dva dny. Své věci si řeš sám.“ A telefon znovu vypnula.
„Děláš správně,“ přikývla Johana, když jsem jí to vyprávěla. „Ať si vyzkouší, jaké to je táhnout všechno sám.“
„Mám strach, že po návratu tam bude peklo,“ přiznala jsem.
„A co? Pokud nechápe, že jsi člověk, ne kuchyňský spotřebič, možná je to dobře.“
Ta slova mi zněla v hlavě po zbytek plavby. Možná opravdu dobře. Co když Miroslav vůbec nepochopí, proč jsem odjela? Co když to vezme jako zradu, jako útěk ve chvíli, kdy to bylo těžké?
A pak mi došlo – proč těžké? Jsou to jeho příbuzní. Jeho zodpovědnost. Proč se automaticky stala mojí?
Loď přirazila k molu v deset dopoledne. Nastoupila jsem do taxíku s kufrem a s každým kilometrem směrem domů ve mně rostla nervozita. Co mě čeká? Chaos? Hádka? Ledový klid?
Vyjela jsem výtahem do našeho patra, vytáhla klíče a odemkla.
Ticho.
Ne obyčejné ticho prázdného bytu, ale zvláštní, vyčištěné, skoro duté.
Vešla jsem do pokoje. Na pohovce leželo pečlivě složené moje povlečení. Žádná rozkládací lůžka. Žádné dětské hračky. Žádné tašky ani igelitky příbuzných.
Kuchyň byla uklizená. Až nepřirozeně – desky otřené, nádobí umyté. Na stole ležela bílá obálka s mým jménem.
Ruce se mi rozklepaly, když jsem ji vzala. Uvnitř byl list papíru popsaný známým rukopisem Miroslava…